Ten den se zdál dokonalý – oblouk obsypaný květinami, hudba, vůně šampaňského a bílé šaty, které se třpytily na slunci. Hosté se usmívali, fotograf cvakal závěrkou a ženich stál s tím pohledem, ve kterém se mísilo napětí a štěstí. Po jeho boku, jako vždy, byl jeho věrný pes Max – velký přátelský labrador, kterému muž důvěřoval víc než mnoha lidem.
Ale nevěsta byla od rána mračná. Nelíbilo se jí, že pes je poblíž: mračila se, když kolem ní prošel, a trvala na tom, aby ho dali pryč. Ženich se snažil situaci uklidnit, ujistil ji, že Max nikomu nebude překážet, ale chlad v jejím hlase byl zřejmý.
Oslava pokračovala svým tempem, ale nevěsta se chovala stále provokativněji: ostře mluvila s příbuznými ženicha, s posměchem přijala dárek od kamarádky a pak, po několika skleničkách šampaňského, nahlas zesměšnila číšníka. Ženichovi bylo trapně, ale mlčel – nechtěl pokazit den, který měl být nejšťastnější v jeho životě.
A najednou – křik. Max, vždy klidný a laskavý, nečekaně kousl nevěstu do ruky. Stalo se to během okamžiku. Nevěsta vykřikla, ustoupila a chňapla po lahvi na stole, aby na psa udeřila.
— Nedotýkej se ho! — zakřičel ženich prudce a vrhl se vpřed.
— Útočil na mě! — řekla nevěsta hystericky. — Tohle zvíře je šílené!
Ale Max neútočil. Chvěl se, stáhl uši a podtáhl ocas. Tehdy ženich uviděl – na podlaze vedle něj ležel roztržený kousek závoje a na Maxově ocase byl špinavý otisk boty. Vše bylo jasné.
— Stoupla jsi na něj schválně… — řekl tiše, ale v hlase zněla ocel.
— Já… já náhodou! — koktala nevěsta, ale její oči pobíhaly.
— Náhodou? — přiblížil se. — A lahví jsi taky chtěla náhodou hodit?
V sále zavládlo ticho. Hosté se na sebe nervózně podívali, někdo si nesměle odkašlal. Max smutně pohlédl na svého pána a ten si náhle uvědomil – žádná láska nestojí za zradu a krutost.
Ženich zvedl hlavu, podíval se na nevěstu a rozhodně řekl:
— Žádná svatba nebude.
Sedl si, objal Maxe, cítící, jak se pes přitiskl celým tělem, jako by chápal, že vše skončilo. Hosté stáli mlčky. Bílé šaty, lesk sklenic, hudba – všechno náhle ztratilo smysl.
Někdy pravdu o člověku neukáže jeho čin, ale to, jak se chová k těm, kteří nemohou oplatit.
