Operátor linky 112 už 12 let přijímal hovory — požáry, nehody, rvačky… Ale tenhle hlas si zapamatoval navždy.
— Haló… prosím, přijďte, — šeptala dívka.
— Někdo mi šeptá pod postelí.
— Jak se jmenuješ?
— Eliška. Je mi pět. Maminka říkala, že si všechno vymýšlím… ale já je slyším. Teď… zase je slyším…
Na druhém konci linky muž ucítil, jak mu přeběhly mrákoty po zádech.
Věděl, že dítě si nehraje. To je strach. Opravdový strach.
O deset minut později přijelo k domu na okraji města policejní auto.
Dveře otevřeli rodiče — ospalí, podráždění.
— Zase nějaké výmysly? — povzdechla si matka.
— Jen to zkontrolujeme, — klidně odpověděl seržant.
Eliška seděla v rohu pokoje a tiskla k sobě plyšového medvídka.
— Jsou pod postelí, — šeptla.
Policista poklekl a naklonil se — prázdno.
Prach, hračky, nic divného.
— Tady nikdo není, — řekl. — Falešný poplach.
A v tu chvíli zvedl ruku jiný důstojník:
— Psst… slyšíte to?
Všichni ztichli.
A najednou — jemné kovové škrábání, tlumené, jako ze země.
Jako by někdo… kopal.
Policisté se podívali jeden na druhého.
Jeden poklekl a poklepal po prknech. V jednom rohu byl zvuk tlumený.
Rozebrali parkety — pod nimi byla zemina.
Když začali kopat, lopata narazila na kov.
Tenký poklop. Pod ním — úzký průchod.
Přivolali posily.
Po několika hodinách bylo jasné: pod domem je celá síť tunelů, táhnoucích se pod celý blok.
V nich se skrývali tři uprchlíci, kteří utekli z vězení.
Kopali v noci, snažili se být tiší…
Ale dětské ucho bylo pozornější než jakýkoli alarm.
Eliška zachránila nejen sebe, ale i desítky sousedů.
Po zatčení uprchlíků policie nazvala Elišku „nejodvážnějším dítětem města“.
Od té doby Eliška klidně usíná ve své posteli.
Občas stále naslouchá tichu —
ale teď už ví: pokud uslyší něco divného… nebude mlčet.
