Stařec kráčel lesem už několik hodin. Chtěl si jen projít známé cesty – ty, které znal ještě z mládí. Vzduch byl čerstvý, voněl vlhkou zemí a jehličím. Všechno se zdálo klidné – dokud nezazněl tichý praskot větví za jeho zády.
Otočil se – a ztuhl. Zpoza stromů vyšla smečka vlků. Šedí, velcí, s očima barvy popela. Bylo jich hodně – osm, možná více. Nejprve si muž myslel, že jen procházejí kolem, ale když se zvířata začala pomalu stahovat do kruhu, pochopil: to není náhoda. Jdou na něj.
Stařec se vrhl k nejbližšímu stromu. Batoh spadl do sněhu, popruhy praskly, ale ani si toho nevšiml. Prsty se zachytávaly za mokrou kůru, nehty se lámaly, dech se mu trhal. Šplhal výš a výš, cítíce, jak srdce bije někde v krku.
Dole vlci obklopili kmen, vrčeli, ukazovali zuby. Jeden vyskočil, chytil mu bota a škubnul s takovou silou, že stařec málem spadl dolů. Ostatní stály v kruhu, jejich oči hořely v polotmě – ticho a neúprosně, jako by věděli, že dlouho nevydrží.
— Pane Bože… pomoz… — vydechl, cítíce, jak se mu třesou ruce. Telefon zůstal v batohu. Spojení tu stejně nebylo. Naděje – žádná. Ale právě v tu chvíli les najednou ztichl. A ozval se jiný zvuk.
Z hlubin houští zazněl zvuk, při kterém ztuhla krev. Tlusté, těžké zavrčení – jako by samotná zem zasténala. Vlci sebou cukli, otočili hlavy. Zpoza stromů se vynořila mohutná stínová silueta. O vteřinu později na mýtinu vyšel medvěd.
Byl obrovský. Srst se mu tmavila od vlhkosti, z tlamy vycházely oblaka páry. Medvěd se zastavil a zařval tak, že se zdálo, že vzduch sám sebou zavibroval. Vlci, aniž by se domluvili, schovali ocasy a jeden po druhém zmizeli mezi stromy.
Medvěd ještě chvíli stál a díval se přímo na starce. V jeho pohledu nebyla zloba – jen klid. Pak se zvíře pomalu otočilo a odešlo do houští.
Stařec se dlouho neodvážil slézt. Zachránil se před smrtí – jen proto, že vedle něj stála jiná smrt. A někde v hloubi duše si najednou uvědomil: v tomto lese se někdo opravdu stará o něj.
