Můj pes se nikdy takto nechoval. Kája je klidný, rozvážný pes, celý život rozumějící jedinému slovu: pán. Ale posledních pár týdnů to bylo, jako by si skládal zkoušku v paranoidní škole: ve dne ztichl, ale v noci začal štěkat, stavěl se na zadní u kuchyňských skříněk a dokonce se drápal na horní police — tam, kam bych normálně ani já nesáhl.
Zpočátku jsem to přisuzoval věku nebo nějaké divné nemoci; myslel jsem, že třeba hlučí sousedé, někde se objevil kočka, nebo jenom byl narušen spánek. Ale Kájova vytrvalost se vysvětlovala jen těžko — znal pravidla, a přesto je porušoval, jako by varoval před něčím velmi vážným.
— Co tam, kamaráde, co vidíš? — ptal jsem se, sedl si vedle něj a snažil se setkat s jeho pohledem. Jen otočil hlavu, uši měl napjaté. Štěkání bylo krátké, nízké — ne děsivé, spíš naléhavé. A pokaždé, když jsem natáhl ruku, pes začal jen hlasitěji vrčet.
Noc co noc se to opakovalo. Mysl unavená napětím: přece nebudu bdít kvůli duchům. Cítil jsem, že věci se vymykají kontrole, a pochopil jsem — raději rozluštěná záhada než nekonečný strach.
Vzal jsem baterku, přes hlavu přehodil bundu a vytáhl starý skládací žebřík ze spíže. Srdce mi bušilo — jestli ze vzteku, nebo protože jsem se konečně chystal ukončit tuto kapitolu.
Kája ustoupil, jako by mi cestu speciálně uvolnil, a zíral vzhůru na ventilační mřížku, kterou jsem si předtím nikdy nevšiml. Sundal jsem ji — myslel jsem, že tam bude myš nebo nahromaděný prach. Ale světlo baterky odhalilo něco úplně jiného.
Za mřížkou, ve tmavé šachtě, ležel člověk. Shrbený, zaprášený, s očima plnými paniky. Vypadal, jako by se tam schoval už dávno — a téměř přestal věřit, že někdo přijde.
Pohnul se, obtížně se nadechl, pokusil se vstát — neúspěšně. V rukou držel drobné odcizené věci: peněženku bez peněz, telefon, svazek klíčů, které rozhodně nebyly naše. Vypadalo to jako malá komůrka cizích ztrát.
Ruce mu třásly, vytáhl jsem telefon a vytočil 158. Hlas se vytrhl nahlas: „V kanále mi někdo uvízl. Prosím, přijeďte co nejdříve!“ Dispečerka pochopila hned.
Kája nevzdal — očichával šachtu, a jeho pohyby potvrzovaly: ano, je to on, ano, odtud pocházejí ty noční úzkosti. Ocas se jemně vrtěl, jako by pes právě splnil svou povinnost.
Policie přijela rychle. Důstojníci muže opatrně vytáhli, položili na deku, zkontrolovali dech. Byl hubený, vyčerpaný, s pořezanýma rukama; v očích chaos a strach.
Jeden z policistů mu sundal ještě jedno „poklad“ — stříbrný řetízek s přívěskem a iniciály. Někdo se brzy pravděpodobně ozve: „To je moje.“ A v této maličkosti už byla naznačena cizí historie.
Vyšetřování odhalilo, co jsem nečekal: ten člověk nebyl žádný osamělý excentrik. Sousedi si začali vybavovat podivné krádeže — mizely šperky, karty, drobné věci, ale bez známek vloupání.
Ukázalo se, že se zdatně pohyboval ventilačními kanály a úzkými chodbami mezi patry, vybíral věci, které šly snadno odnést a rychle schovat. Večer, když všichni spali, bral ty nejmenší a nenápadné věci — co neupoutá pozornost a nezanechá stopy.
