V malém městečku zahaleném znepokojivým tichem se stala tragédie, která navždy poznamenala jeho obyvatele. Uprostřed vytrvalé bouře zhasly dva nevinné životy: dvojčata Lea a Lukáš, nerozlučná od prvního až po poslední nádech. Jejich pohřeb měl být klidným rozloučením plným slz a vzpomínek. Nikdo však netušil, že ten den s temnou oblohou se promění v nepředstavitelnou noční můru. Mezi vzlyky a modlitbami spočívaly vedle sebe dva bílé rakve, symboly bratrské lásky přerušené příliš brzy. Když kněz začal modlitbu, ozval se křik, který mrazivě prořízl vzduch. Byla to šestiletá Emma, sestřenice, ukazující na jeden z rakví s hrůzou v očích.
—Lukáš se hýbe! Viděla jsem to! —vykřikla.
Panika ochromila všechny. Nikdo nedýchal. Najednou se ozval tlumený úder zevnitř rakve. Přítomní vykřikli, někteří utekli, jiní pustili své telefony. Rodiče běželi k rakvi, rozpolceni mezi nadějí a strachem. Ale ten úder nebyl poslední…
Lea a Lukáš nebyli jen sourozenci: byli duševními dvojčaty, narozenými s pouhými pěti minutami rozdílu. Zvenčí jejich život vypadal dokonalý: šťastná rodina, teplý domov, dvě usměvavé děti. Přesto za těmi zdmi se skrývalo něco temného. Lea, odvážná a zvědavá, vždy vedla jejich hry; Lukáš, plachý a laskavý, ji věrně následoval. Postupem času se začaly objevovat podivnosti: Lukáš mluvil s neviditelnými lidmi, šeptal v noci stínům, které viděl jen on. Jednoho dne Lea našla pod postelí sešit plný znepokojivých kreseb: temné lesy, postavy bez tváře a uprostřed jedno slovo: „Strážce“. Když to ukázala matce, Veronice, rozzlobila se:
—Přestaň děsit svého bratra! Je to jen jeho fantazie.
Lea však věděla, že něco zlověstného Lukáše sleduje.
Domov se začal měnit: světla blikala, v létě se objevovaly ledové průvany, ze vzduchových kanálů se ozývaly šepoty. Jedné noci Lea procitla a našla Lukáše u své postele s prázdným pohledem, mumlajícího:
—Už skoro přichází.
Zoufalá se ho snažila chránit, ale čím blíž k němu byla, tím silněji cítila přítomnost neviditelného. Jedno odpoledne Lukáš zmizel a vrátil se s bahnem na nohou a podivným úsměvem.
—Strážce mi ukázal místo —řekl tajemně.
Pátráním Lea našla starý článek: před lety zmizel v sousedství chlapec jménem Karel. Jeho poslední slova byla: „Přichází pro mě.“
Dva dny před pohřbem Lukáš zemřel při křečích. Lékaři mluvili o vzácném epileptickém záchvatu, ale Lea věděla, že si ho Strážce vyžádal. Následující den byla nalezena mrtvá i Lea ve své posteli. Dvě úmrtí během 24 hodin. Vesnice mluvila o náhodě, ale pověsti o kletbě se šířily rychle. Během pohřbu, když rakve spočívaly vedle sebe, v rakvi Lukáše zazněl náraz a nastal chaos. Emma vykřikla, že ho viděla hýbat. Kněz se snažil zklidnit dav tvrzením, že jde o zachycený vzduch, ale všichni v hloubi duše cítili, že hrůza teprve začíná.
Tu noc se rodina vrátila zničená. V pokoji dvojčat se sama otevřela vrata, světla blikala a na zrcadle se objevila napsaná věta ve vlhku: „Další jsi ty.“
Veronika, vzpomínající na případ Karla, vyhledala svou babičku, devadesátiletou Eleonoru Novákovou. Starší žena jí odhalila pravdu:
—Strážce se živí strachem a poutem mezi dvojčaty. Vrací se vždy po třiceti letech.
Strach rostl. Jedné noci Emma vykřikla, že „Lea je pod její postelí.“ Otec, Michal, se pokusil utéct, ale při přípravě auta byl brutálně udeřen do hlavy. A pak ji uviděli: vysokou postavu bez tváře s rudýma očima zářícíma ve tmě. Policie nic nenašla, přesto jeden důstojník poznal kresby ze sešitu: jeho synovec zmizel před lety v lese. Té samé noci se v Lukášově deníku objevila jediná věta: „Půlnoc. Dveře. Přiveď ji.“
Veronika šla do lesa o půlnoci. Emma ji následovala. Pod obloukem zkroucených stromů se Strážce zhmotnil.
—Teď chce mě, protože Lea bojovala —šeptala Emma.
Veronika se ji snažila chránit, ale stvoření se usmálo a temnota je obklopila. Za svítání byla Emma pryč. Podle mapy, kterou nakreslila, našli mýtinu. Tam byli Lukáš s černýma očima a Lea, vyzařující jemné světlo.
—Musíš si vybrat —řekla Lea—. Jeden zůstane, druhý odejde.
Emma byla bledá, ale naživu.
—Lea mi pomohla —šeptala.
Veronika ji objala a plakala, zatímco Lea kráčela s klidem.
—Už se nebojím, mami. Vím, co musím udělat.
Lukáš jí vzal ruku.
—Pokud půjdeme spolu, všechno skončí.
Oba se vrhli do temnoty. Vybuchlo teplé světlo, Strážce zakřičel a les utichl.
Když Veronika a Michal vyšli, obloha byla jasná. Země, kde dřív byly dveře, se uzavřela a vyrostly z ní dvě květiny: bílá a modrá. Té noci Emma nakreslila Leu a Lukáše na jasné louce, usmívající se.
—Teď jsou v pořádku —šeptala.
Několik týdnů poté dům dýchal klidem. Na zahradě zasadili strom jako symbol naděje. Občas Emma koukala z okna a šeptala:
—Děkuji, Leo. Děkuji, Lukáši.
Veronika se usmívala, vědoma si toho, že existují pouta, která ani smrt nemůže přerušit. A hluboko v lese stále zněly vzdálené smíchy… důkaz, že láska nikdy neumírá a že některé konce jsou ve skutečnosti novými začátky.
