Světlo reflektoru mihlo. Sametový opona se zvedla. A tam stála — zářivá, hypnotická, živá. Jana Havelová nepředváděla jen vystoupení; byla posedlá hudbou. Každý pohyb, každá nota, každý záblesk očí působil jako pozvání do jiného světa — do světa plného lesku a třpytu 60. let českého showbyznysu.
Narozena jako Jana Johanna Havelová v roce 1944, pocházela z rodiny, která prakticky žila pod reflektory. Její otec, Pavel Havel, byl oblíbeným umělcem — a od něj Jana zdědila nejen talent, ale i pochopení, že jeviště je zároveň domovem i bojištěm. Studovala balet, vystupovala jako teenagerka na jevišti v inscenaci „Zvuk hudby“ a brzy se stala českou variantou okouzlující dívky od vedle na televizních obrazovkách.
Pak přišla zlatá léta — „Večerníček“, „Dobrý den s Pavlem Trávníčkem“, „Show Karla Gotta“. Jana tančila s divokou precizností, zpívala s kouzelnou jemností a stala se ikonou nejglamourovější éry české televize. S Karlem Gottem objížděla svět, bavila diváky od Prahy po Bratislavu — symbol radosti zabalený do flitrů a upřímnosti.
V roce 1972 vydala album „Jana Havelová zpívá“, její hlas byl stejně svůdný jako její pohyby, a singl „Odešla“ stoupal v hitparádách. Ale i když zářila na jevišti, stíny se začaly hromadit mimo něj. Její manželství s fotbalovou hvězdou Martinem Novákem skončilo skandálem; její kariéra upadala s ústupem éry varieté a televizních show. Na konci 70. let světlo reflektorů pohaslo a rytmus, který ji kdysi nesl, postupně mizel pod šumem bulvárních titulků a měnících se trendů.
Přesto i v ústraní zůstávala Jana Havelová nezapomenutelná — ozvěna doby, kdy televize zářila živými hlasy a opravdovým glamour.
Tančila do českých obývacích pokojů, zářila jasně a pak zmizela — ale její rytmus stále přetrvává v paměti doby, kdy televize měla duši.
Umělkyně ohně a křehkosti, Jana Havelová nám připomíná, že za každým reflektorem bije srdce — a za každou hvězdou se skrývá lidský příběh příliš zářivý na zapomenutí.
