Mladý strojvedoucí Richard byl zvyklý na nečekané situace na trati. Česká divočina ho málokdy pustila bez překvapení — sníh, vánice, zvířata na kolejích. Ale to, co se stalo toho lednového dne, si zapamatoval na celý život.
Přímo na kolejích stála smečka vlků. Asi deset zvířat, silných, s hustou srstí a jantarovými očima. Obvykle zvířata uhnou při hřmotu blížícího se vlaku, ale tato ani nepohnula. Stála jako pevná stěna a dívala se přímo do kabiny — klidně, téměř vědomě, jako by chránila něco důležitého.
Richard dal silný signál. Houkačka se rozlehla po lese a odrazila se od smrků. Vlci se ani nehnuli. Poté zatáhl za páku nouzového brzdění. Kola skřípěla po kolejích, kov sténal a srdce mu bilo, jako by se i ono snažilo zastavit ten mnohatunový vlak.
Vlak se zastavil několik metrů od vlků. Sníh usedl, vzduch vibroval napětím. Richard zadržel dech — a pak se smečka začala rozcházet. Pomalu, jako by odkrývala závoj.
Na kolejích ležel člověk. Starý muž v potrhaném oblečení, s rukama spoutanýma kovovými pouty. Jeho tvář byla pokrytá krví a sněhem. Richard ho okamžitě poznal — byl to Pavel, místní hajný, kterého znal od dětství.
Vyběhl dolů, rozbil zámky, osvobodil starce a uslyšel něco, z čeho mu běhal mráz po zádech. Pátrači — ti samí, proti nimž hajný bojoval roky — ho chytili a, rozhodnuti zbavit se svědka, přivázali ke kolejím, nechali napospas smrti.
„Myslel jsem, že je konec…,“ zachraptěl starý muž. „A pak jsem uslyšel vytí…“
Ukázalo se, že vlci, které po mnoho let chránil před lidmi, přišli mu na pomoc. Obklopili ho do kruhu, aby byl dobře vidět z dálky, a nedovolili vlaku projet.
Od té doby, kdykoli Richard projíždí tímto úsekem, automaticky zpomaluje. Skrz mrazivou páru a sněhovou clonu se mu někdy zdá, že mezi stromy mihotají šedé siluety — tiché strážce české divočiny, připomínající, že opravdová vděčnost žije i v přírodě.
