Starší žena v opotřebovaném kabátě pomalu otevřela dveře elegantní restaurace.
Hosteska se na ni podívala pohrdavě a ostře prohlásila:
—Paní, toto je drahé místo. Pochybuji, že si zde můžete dovolit jídlo.
—Vím, mám peníze —odpověděla žena klidně.
S viditelným nevolí ji zavedli ke stolu v nejvzdálenějším rohu sálu.
Hosté, oblečeni do slavnostního oděvu a obklopeni lesklými sklenicemi, si vyměňovali zvědavé pohledy.
Kdo je ta stará žena, která si dovolila sednout mezi ně, na místo vyhrazené bohatým?
Když se k ní přiblížil číšník, žena zvedla hlavu a jemně se zeptala:
—Co je nejlevnější na jídelním lístku?
—Mohu vám nabídnout zeleninovou polévku… i když by se vám mohla zdát příliš drahá —odpověděl váhavě.
—Dobře, přineste mi polévku —řekla.
Když uslyšeli rozhovor, skupina mužů u sousedního stolu se nahlas zasmála.
Další následovali jejich příklad: tlumené smíchy, posměšné pohledy, šeptání plné pohrdání.
„Přišla mezi bohaté žebrající stařenka,“ mumlali.
Ale to, co následovalo, přimělo všechny hluboce litovat svých slov.
Číšník, mladý a milý muž, se po několika minutách vrátil. Naklonil se k ní a zašeptal:
—Paní, promiňte… smějí se vám. Je mi hanba za jejich chování.
Starší žena se usmála klidně.
—Neboj se, synu. Neuráží mě. Plním si sen.
—Sen? —zeptal se překvapeně.
—Když můj manžel žil, vždy jsme procházeli kolem této restaurace —vysvětlila—. Snívali jsme o tom, že jednoho dne budeme mít dost peněz na to, abychom sem mohli vstoupit a najíst se. On zemřel, ale já jsem trochu našetřila. Dnes jsem přišla sama… abych splnila náš slib.
Číšník zůstal zticha, dojatý.
Oči se mu zalily slzami, ale předstíral, že něco zapisuje do svého zápisníku.
Starší žena klidně dojedla polévku, vytáhla starou peněženku a požádala o účet.
Mladý muž se vrátil a tiše řekl:
—Dnes nic neplatíte. Pozvu vás já.
A dodal s chvějícím se úsměvem:
—Doufám, že až zestárnu, bude se ke mně někdo chovat stejně laskavě jako vy.
Restaurace, dříve plná smíchu, zůstala v naprostém tichu.
Nikdo se neodvážil se jí podívat do očí.
Starší žena vstala, poděkovala malým úklonem a pomalu vyšla z lokálu.
A když se dveře za ní zavřely, ve vzduchu zůstával pocit studu, úcty… a lidskosti.
