Můj manžel a já jsme jeli po silnici, v klidu, obklopeni podzimním lesem. Byla to rovná, rychlá cesta, kde téměř nikdy nebyl provoz. Ale toho dne bylo něco jinak. Před námi byla auta zcela zastavená, tvořila dlouhou kolonu. Vzduch byl téměř nehybný, jako by se samotný čas zastavil.
—Musí se stát nehoda —řekl můj manžel, když brzdil.
Přikývla jsem, ale brzy jsem zůstala beze slov, když jsem viděla, co se děje.
Z lesa, přímo na asfalt, začala vycházet medvědí smečka. Desítky z nich. Někteří velcí a impozantní, jiní malá medvíďata, která poskakovala poblíž svých matek. Neřvali, neútočili, nevypadali agresivně. Spíše se pohybovali s tichým neklidem, jako by je něco neviditelného pronásledovalo. Procházeli mezi auty klidně, nereagovali na klaksony ani na výkřiky řidičů. Byla to nereálná scéna: nekonečný proud medvědů přecházejících silnici, jako by opouštěli svůj domov navždy.
—Chovají se zvláštně —šeptla jsem—. Zdá se, že něčeho utíkají.
A měla jsem pravdu. Když se nakonec pravda provalila, všichni jsme byli zděšeni.
Ukázalo se, že medvědi utíkali před nebezpečím. O několik dní později televizní reportáž vysvětlila, že poblíž řeky, uprostřed lesa, postavili závod na zpracování odpadu. Chemický odpad a zápach se rozšířily po celé oblasti, znečistily vzduch a vodu. Zvířata, neschopná vydržet hluk a smrad, opustila svá brlohy a vydala se na silnici hledat čistý vzduch.
Nepřibližovali se k lidem z zvědavosti. Byli vyhnáni.
Přežili, ano, ale ztratili svůj domov.
Veřejný nátlak donutil zastavit provoz závodu. Oblast vyčistili a postupně se medvědi vraceli zpět do lesa. Tento případ se stal bolestivou lekcí: člověk nemá právo ničit přírodu pro svůj vlastní prospěch.
Když zvířata vyjdou na silnici, není to vždy náhoda.
Někdy je to výkřik o pomoc.
