Úředníci obdrželi telefonát, že se na rohu hlavní třídy prodává zboží bez povolení, a okamžitě vyrazili. Ale když dorazili, jejich přísnost rychle vyprchala: před nimi stála stará žena s bedýnkou zeleniny, pokorného a neškodného vzhledu.
Žena, oblečená ve vybledlý svetr a opranou sukni, měla uspořádaná rajčata, mrkve a okurky.
„Babičko, víte, že prodej na veřejném prostranství je zakázán?“ — zeptal se klidně jeden z policistů.
„Vím, synku,“ — povzdechla si — „ale potřebuji peníze na léky pro svého nemocného syna. Nemám nikoho jiného a nikdo mi nepomáhá. Všechny tyto věci jsem vypěstovala na své zahradě. Není na tom nic špatného.“
Policisté se na sebe podívali. Přestupek byl jasný, ale soucit byl silnější.
„Tentokrát nic neuděláme,“ — řekl nejzkušenější — „ale najděte si jiný způsob obživy. Ne všichni policisté jsou tak shovívaví.“
„Ano, samozřejmě, udělám to,“ — odpověděla nervózně, jako by chtěla, aby co nejdříve odešli.
„Jelikož jsme už tu, kupme jí něco,“ — řekl jeden s úsměvem — „tím jí trochu pomůžeme.“
„To není třeba, drahý,“ — odpověděla rychle — „mám mnoho zákazníků.“
„Mnoho?“ — divil se kolega — „ale tady přece nikdo není.“
„Přicházejí brzy,“ — nuceně se zasmála — „vy je nestihli.“
„Tak aspoň pár rajčat,“ — trval na svém policista.
„Ne, synku, nech je,“ — řekla třesoucím se hlasem — „ať je ostatní využijí.“
Její hlas prozrazoval znepokojení. Jeden z policistů zamračil, naklonil se a vzal rajče. Důkladně ho prohlédl a náhle přikázal:
„Zadržte ji. Okamžitě.“
„Co se děje?“ — zeptal se překvapeně jeho kolega.
Policista pozvedl rajče. Mělo malé dírky, jako by do něj někdo něco vstříkl. Ostatní zelenina nesla stejné známky.
Pozdější vyšetřování odhalilo, že stará žena nebyla tak nevinná, jak se zdála: pod maskou bezbranné prodavačky distribuovala zakázané látky. V jejím domě našli postiženého syna, který byl zodpovědný za výrobu, zatímco ona je přepravovala a prodávala, aniž by vzbudila podezření.
Zlo se znovu skrývalo za nejnevinnější tváří.
