Studený vítr od východu hnala po skládce střepy plastu a pomačkané noviny, jako pozůstatky cizích životů. Nad horami odpadků se vznášela páchnoucí mlha — směs kouře, prachu a zapomnění.
Zde, na okraji města, kde asfalt přecházel v hlínu, žila Alena Morávková.
Kdysi byla doktorka Alena Morávková, brilantní chirurgyně, nositelka ocenění, žena s úspěšnou kariérou a bytem s výhledem na řeku.
Teď byl jejím domovem betonový kanál pod starým mostem, vystlaný novinami a hadry.
Skalpel nahradil rezavý nůž, plášť opotřebovaná bunda.
Nestěžovala si. Jen žila, den za dnem, jako by splácela hřích, na který si nepamatovala.
Tehdy večer mrholilo. Alena se vracela s „úlovkem“ — dvěma konzervami a rozbitým deštníkem.
Slabé světlo vlastnoručně vyrobené lampy zachytilo pohyb u skládky. Nejprve si myslela, že je to kočka. Pak zaslechla sténání.
Pod hromadou odpadu ležela žena — mladá, v roztrženém kabátu, úplně promočená. Obličej bledý, rty modré.
Alena poklekla vedle. Instinkty se probudily — během okamžiku byla znovu doktorkou.
Pulz slabý. Studená kůže. Křečovité dýchání.
Vše jasné: vnitřní krvácení. Smrt otázkou hodin.
— Bože… — zašeptala a sevřela třesoucí se ruce.
Běžet? Zavolat? Komu? Nikdo by nevěřil bezdomovkyni s špinavým obličejem.
A tak začala jednat.
Svlékla bundu a přikryla postiženou.
Zkontrolovala břicho — tvrdé, napjaté.
— Prasklá slezina… — zamumlala. — Nebo játra.
Kilometr odtud byl starý garážový koutek — její útočiště v nepohodě.
Zvedla ženu, lehkou jako dítě, a klopýtajíc ji táhla přes bláto.
Garáž byla prázdná. Alena zapnula lampu, rozprostřela hadry, vytáhla z úkrytu kovovou krabičku.
Uvnitř — vše, co zbylo z jejího minulého života: skalpel, svorky, jehly, stará láhev alkoholu.
Ruce se netřásly. Jen srdce bušilo, jako by chtělo vytrhnout se z hrudi.
Řez — přesný, jistý. Krev tekla hustá, tmavá.
Alena šila, obvazovala, dýchala s tou ženou, jako by zachraňovala část sebe.
Po dvou hodinách bylo po všem.
Pacientka dýchala. Žila.
Ráno otevřela oči.
— Kde jsem? — sotva vyslovila.
— V garáži, — odpověděla Alena a sedla si ke zdi.
— Vy… doktorka?
— Kdysi.
Ženu jmenovala Lucie Hoffmanová. Dcera vlivného podnikatele. Dostala se do nehody — auto sjelo z cesty a Lucie zázrakem skončila na skládce.
Druhý den přijela ochranka. Lucie plakala a prosila, aby si Alenu vzala s sebou, ale ta zavrtěla hlavou:
— Mé místo je tady.
Lucie nechala obálku s vzkazem: „Zachránila jste mi život. Pokud se někdy rozhodnete vrátit, najděte mě.“
Alena dopis spálila. Peníze schovala. A šla dál.
Roky ubíhaly.
Město se změnilo, ale nebe nad skládkou zůstalo stejné.
Alena nyní žila pod železničním mostem, ošetřovala bezdomovce, obvazovala rány, vyndávala střely. Lidé ji nazývali jednoduše — Doktorka.
Jednoho dne k ní přišel muž v drahém kabátě.
— Doktorka Morávková? — zeptal se.
Ztuhla.
— To jméno neexistuje.
— Jsem Sebastián Hoffman. Bratr Lucie. Zachránila jste ji před pěti lety.
Alena se odvrátila.
— Je naživu?
— Ne, — tiše řekl. — Zemřela včera. Na rakovinu. A… celou tu dobu vás hledala.
Podal jí obálku, zapečetěnou notářskou pečetí.
— Zanechala vám dědictví. A… něco navíc.
Alena se nedotkla.
— Peníze nevezmu.
— Není to jen o penězích, — řekl. — Je to pravda.
Chvíli trval ticho.
— Věděla jste, že Lucie byla tu noc těhotná?
Svět se zdál zastavený.
— Ne…
— Porodila dva dny po vašem zásahu. Chlapečka. Pod kilogramem. Ale přežil. Díky vám.
Alena sevřela hlavu rukama. Srdce bušilo, dech vytrhávaný.
— Kde je?
— U nás. Má pět let. Jmenuje se Matěj. — Sebastián vytáhl fotografii. — Je podobný vám.
Dívala se. Chlapec se šedýma očima a rozcuchanými vlasy se smál a držel hračkového draka.
Alena poprvé za pět let plakala.
Sebastián pokračoval:
— Lucie před smrtí udělala test DNA. Ukázal, že jste jeho biologická matka.
Alena zbledla.
— To není možné…
— Našla vás na skládce po třech dnech zmizení, — jemně řekl. — Tehdy se šířily fámy… že jste byla unesena. Že na vás prováděli experimenty. Lucie vše vyšetřila. Byla jste uměle oplodněna.
Vzpomínky se vrhly jako bouře: studené světlo, injekce, masky, bolest.
Vzpomněla si.
— Lucie vás poznala, když se probrala, — pokračoval Sebastián. — Věděla, kdo jste. A když zjistila, že je těhotná, rozhodla se dítě zachovat. Vaše dítě.
Alena nemohla stát. Kolena se podlomila. Vše, co považovala za trest, byla osudem.
O týden později se odhodlala. Přišla do domu Hoffmanů — velkého, s bílými sloupy a zahradou.
Dveře otevřela chůva. Pak přišel on — Matěj.
— Ty jsi máma? — tiše se zeptal.
Alena přikývla, nemohla promluvit.
— Máš poškrábané ruce, — řekl. — Bojovala jsi?
— Trochu, — usmála se ona. — O život.
— Zůstaneš?
— Pokud mi dovolíš.
— Chci, — řekl a objal ji.
V tu chvíli Alena pochopila: už není vyvrhelem.
Je matkou.
Uplynul rok. Alena obnovila lékařskou licenci. Pracovala v dětské klinice, operovala novorozence s vrozenými vadami.
Každé ráno ji syn doprovázel ke dveřím a říkal:
— Mami, jsi superhrdinka.
A poprvé po dlouhé době tomu věřila.
