V nemocničním pokoji panovalo hrobové ticho.
Slabé světlo monitoru osvětlovalo bledou tvář Alexe, policisty, který riskoval vlastní život, aby zachránil jiné… a teď stál na pokraji smrti.
Hodiny lékaři bojovali o jeho život.
Ale zranění byla příliš vážná.
Jeden z doktorů sklonil hlavu, vyčerpaný.
—…Omlouvám se.
Monitor vydal dlouhý, nepřerušovaný píp.
Alexovo srdce přestalo bít.
U dveří tiše čekala německá ovčanda. Byla jeho služební partnerkou, věrnou přítelkyní. Společně zasahovali při záchranách, pronásledováních, hlídkách.
A teď jako by cítila, že se děje něco strašného.
Sestra se chvějícím se hlasem zeptala:
—Můžeme ji pustit dovnitř… aby se rozloučila?
Lékaři přikývli.
Pes vstoupil pomalu, uši sklopené, pohled upřený na svého pána. Přiblížil se k posteli, jemně ho očichal… a najednou se něco změnilo.
Začal zoufale štěkat.
Vyskočil na postel, strkal Alexovu ruku, tahal za jeho župan, prudce ho popoháněl.
—Vyhoďte toho psa! —zakřičel někdo.
Ale v tu chvíli jeden z doktorů uviděl nemožné.
—Počkejte! Jeho ruka se pohnula!
Všichni zůstali paralyzovaní.
Monitor, který dosud mlčel, vydal tichý píp… pak další…
Alexovo srdce začalo znovu bít.
Lékaři okamžitě zasáhli: adrenalin, kyslík, defibrilátor.
Tým se pohyboval hekticky, poháněn jiskrou naděje.
O několik minut později zelená čára na monitoru ukazovala slabý, ale stálý rytmus.
Alex žil.
Pes si lehla vedle něj, položila hlavu na jeho hruď, jako by ho chtěla udržet při životě svým teplem.
Nikdo v místnosti nedokázal zadržet slzy.
To zvíře cítilo to, co přístroje nedokázaly zachytit.
Tehdy večer si všichni uvědomili, že láska a věrnost mohou být silnější než smrt.