Byl to slunečný a klidný den.
Čerstvý ranní vzduch hladil ulice a starý muž kráčel pomalu se svým věrným společníkem: Rexem, německým ovčákem s ušlechtilým pohledem a jistým krokem.
Muž neviděl slunce více než deset let.
Během té doby byl Rex jeho očima, jeho kompasem a jediným skutečným přítelem.
Každý den kráčeli stejnou cestou: hůl určovala rytmus, pes jemně tahal za vodítko a vedl ho s precizností toho, kdo chrání to nejcennější.
Všechno bylo rutina.
Všechno bylo bezpečné.
Až do toho dne.
Pár hodin předtím prasklo podzemní potrubí.
Asfalt se propadl a uprostřed chodníku vznikla obrovská díra.
Dělníci ještě nedorazili a nebezpečí tam bylo, neviditelné pro toho, kdo nemohl vidět.
Rex to vycítil.
Zastavil se náhle, ale jeho pán, nerozuměje tomu, udělal další krok.
Hůl se dotkla okraje… a zmizela v propasti.
Starý muž ztratil rovnováhu.
Země pod jeho nohama se zlomila.
A v mžiku spadl do díry.
Tehdy Rex udělal něco, co nikdo nečekal.
Pes zoufale štěkal, běhal po okraji, čichal vzduch a hledal pomoc.
Jeho hlas přerušoval ticho rána, ale kolemjdoucí ho ignorovali — připadal jim jen jako neklidný pes.
Až mladý muž, všimnuvše si jeho panického chování, přistoupil.
Podíval se tam, kam Rex štěkal… a spatřil propast.
„Někdo tam je!“ zakřičel.
Okamžitě zavolal záchranáře.
Dokud nepřišli, Rex se ani na okamžik nepohnul.
Kňučel, čichal okraj a v každém pohybu se zdálo, že prosí: „Prosím, zachraňte ho.“
Když se konečně podařilo muže vyprostit, pokrytého prachem, ale naživu, dav propukl v potlesk.
Starý muž, zmatený, natáhl ruku… a ucítil teplý čumák tisknout jeho dlaň.
Rex se třásl a jemně ho olizoval, aniž by se pohnul.
Lidé natáčeli telefony, jiní tiše plakali.
Ale pes nehledal pozornost ani odměny.
Chtěl jen vědět, že jeho přítel stále dýchá.
A když starý muž slabým hlasem zašeptal:
„Dobrý kluk, Rex… dobrý kluk…“
Pes se prostě položil po jeho boku, položil hlavu na jeho nohy,
jako by říkal:
„Dokud tu budu já… už nikdy nepadneš sám.“