Luko, máme dvojčata!“ – Anna plakala do telefonu. „Dva chlapečci, každý dvě a půl kila, ale zdraví, všechno je v pořádku!“
„Na ultrazvuku přece říkali…“ – odpověděl Luka tichým hlasem. „Chlapečci, že?“
„Ano,“ usmála se mezi slzami. „Naši malí.“
Těhotenství bylo pro Annu zkouškou – tělesnou i duševní. Luka, řidič v jejich malé firmě, děti původně nechtěl. Jejich příběh nezačal láskou, ale snahou zapomenout. Nedávno zažil zradu – jeho snoubenka Klára mu byla nevěrná s přítelem. Luka to nevydržel, zrušil zásnuby a hledal způsob, jak přestat cítit bolest. Anna, mladá účetní, naivní a ryšavá, se stala jeho záchranou – a přitom ještě nevěděla, jakou cenu za to zaplatí.
Byla dívkou, které si málokdo všiml: pihy, neposlušné vlasy, jemná povaha. Luka se stal jejím prvním mužem, prvním polibkem, prvním snem. Ona se zamilovala opravdově, on jen toužil po tichu.
Když Anna otěhotněla, všechno vyplulo na povrch. Luka byl zmatený, ale jeho matka trvala na svatbě. Oženili se tiše, bez šatů a přípitků, prostě v zahradě. Anna zářila, Luka mlčel.
Čím dál častěji zůstával „v práci“, nechtěl vidět ani manželku, ani její rostoucí břicho. Ona naopak snila o budoucnosti. Věřila, že lásku lze vypěstovat jako strom – pokud ji zaléváte trpělivostí.
A pak se do její cesty připletla Klára.
„Teď už chápu Luku,“ řekla chladně a upřeně Annu sledovala. „Ty nejsi jeho typ.“
„Ale máme děti,“ zamumlala Anna a hlas se jí chvěl.
„Rozhodla jsi se sama. On to přece nechtěl,“ usmála se Klára.
Její slova udeřila tvrději než facka. Ten samý den skončila Anna v nemocnici.
I tak mu pak volala – tiše, jako by se bála vyplašit osud:
„Luko, přijď. Jsou jako ty. Strašně.“
Slíbil, ale nepřijel.
Tak začal její život bez manžela, ale se dvěma novorozenci.
S tchyní se dělila o péči, Luka stále častěji mizel u Kláry. V malém městě to věděl každý. Jen Anna předstírala, že ne. Až jedné noci se sbalila, plakala a šeptem řekla:
„Už nemůžu…“
Luka ji nezastavil. Jen řekl:
„Odejdu sám.“
A odešel.
K milence.
Uplynulo několik let. Děti vyrostly a Anna jako by rozkvetla. Stala se štíhlou, sebevědomou a krásnou. Když Luka přišel k matce, nevěřil vlastním očím – před ním stála úplně jiná žena. Ne utlačovaná dívka, ale silná matka.
„Změnila ses,“ řekl a nepohodlně se usmál.
„Děkuji,“ odpověděla klidně.
Od té doby chodil častěji – nejdřív za dětmi, pak prostě za ní.
Klára zuřila, dělala scény.
„Rozved se s ní!“ křičela.
„Dokud jsou děti malé, nemohu,“ odpovídal.
A pak tiše dodal sám sobě: ani nechci.
Když Klára, unavená jeho váháním, odjela na dovolenou s jiným mužem, Luka sbalil kufr a vrátil se domů.
Anna se vrhla k němu, nemohla zadržet slzy.
„Věděla jsem, že se vrátíš,“ šeptala.
Rodina byla zase pohromadě.
A Klára, sedící v kavárně u moře, sledovala nové prsteny na prstu a přemýšlela:
Bez lásky je asi jednodušší. Méně to bolí.
Anna ten večer hladila syny po hlavách a myslela:
Láska není slabost. Je to síla, když umíš odpouštět.
A každá z nich měla pravdu po svém.
