Vstoupila do obchodu, opírajíc se o svou starou hůl.
Každý krok ji bolestivě pálil v zádech, ale vzdát se nebylo její zvykem — i když jí bylo devadesát, žít samostatně byla pro ni záležitost cti.
S vrzáním podrážek po chladné dlažbě se pomalu posouvala mezi regály. Na hlavě vybledlý šátek, v ruce nákupní seznam napsaný křivým písmem.
Chléb, trochu másla, mléko. To nejjednodušší. Vše počítané na poslední důchod.
Brala potraviny, dlouho si prohlížela cenovky a pak tiše povzdechla a položila je zpět.
Na tváři únavu, v očích smíření.
Byla zvyklá na samotu, zvyklá na to, že starší lidé zůstávají bez povšimnutí.
Okolo se hemžila tlačenice — něčí košíky chrastily, někdo hádal u výlohy, někdo hlasitě telefonoval.
Nikdo si nevšiml, jak uklouzla.
Hůl jí vypadla z ruky.
Křehké tělo se zachvělo — a padlo.
„Ach… Pane Bože…“ vyšlo tiše z jejích úst, když bolest pronikla nohou.
Na okamžik se někdo z kupujících otočil. Pak odvrátil zrak.
Někdo se ušklíbl. Někdo prostě přešel kolem, jako by byla součástí podlahy.
Babička se snažila vstát. Přitáhla se rukama, opřela o koleno — a znovu spadla.
Její prsty se třásly. Rty tiše cosi šeptaly — modlitbu, nebo prosbu.
„Pomozte…“ vydechla sotva slyšitelně.
Ale nikdo nepřišel.
Jeden chlapec vytáhl telefon a začal natáčet. „Obsah,“ ušklíbl se, když stiskl nahrávání.
Starší žena plazila k východu. Pomalu, přidržujíc se podlahy. Hůl klepala vedle ní jako metronom.
Každý její pohyb byl vysoce namáhavý.
A lidé kolem se prostě rozestoupili. Někdo odvracel oči. Někdo předstíral, že spěchá.
Myslela jen na jedno — dojít. Alespoň nějak.
A najednou před ní stály malé růžové tenisky.
Babička zvedla pohled — před ní stála asi pětiletá holčička s plyšovým medvídkem v ruce.
Dívka se posadila na paty a tiše se zeptala:
„Babičko… bolí vás to? Proč pláčete?“
Starší žena neodpověděla hned — knedlík jí stál v krku.
Jen přikývla a pokusila se usmát.
„Kde je tvoje maminka, zlato?“ zašeptala.
„Tamhle,“ řekla dívka a bez váhání chytila babičce ruku. „Nebojte se. Pomůžu vám.“
Matka dívky scénu spatřila a přiběhla.
„Mami,“ řekla dívka, „bolí ji, pomož jí.“
Žena, zaskočená situací, se sklonila, pomohla babičce vstát a posadila ji na lavičku u východu.
Zavolala administrátora, přivolala sanitku.
Dokud čekali na lékaře, dívka nepustila babičce ruku.
„Všechno bude v pořádku,“ šeptala. „Teď vás už nikdo nenechá samotnou.“
Když přijeli záchranáři a odvezli starou ženu, v obchodě panovalo zvláštní ticho.
Lidé, kteří se ještě před chvílí odvraceli, teď nedokázali setkat pohledem.
Nikdo nepromluvil ani slovo.
Protože všichni cítili stud.
A jen jedna malá holčička ukázala, co je opravdová lidskost.
Nešla kolem.
Prostě viděla — a podala ruku.