Ráno v londýnském obchodním centru začínalo jako obvykle: telefony cinkaly, voněla káva, vzduch byl prosycen vůní vyleštěného dřeva a šelestem papírů.
Když se dveře výtahu otevřely, nikdo nevěnoval pozornost dívce, která vstoupila do haly.
Měla na sobě jednoduchou béžovou sukni, starou bílou halenku a ošlehané baleríny, v nichž byly vidět stopy mnoha cest.
V rukou držela batoh, který evidentně zažil hodně.
Přišla k recepci a klidně řekla:
— Dobré ráno. Mohla bych mluvit s panem Brownem, generálním ředitelem?
Recepční, upravená blondýnka s dokonalým make-upem, zvedla obočí.
— Promiňte, — řekla chladně, — u nás není volné místo pro uklízečku.
— Nepřišla jsem kvůli práci, — odpověděla dívka tiše, ale pevně.
Z okolních kanceláří se ozval tichý smích.
— Hele, někdo se ztratil, — zašeptal jeden z manažerů.
— V té sukni? Asi z prádelny, — zachichotala se jiná.
Dívka nereagovala. Stála klidně, zírajíc do země, jako by slova kolem ní jen prolétala.
— Prosím, — zopakovala, — sdělte panu Brownovi, že dorazila Anna Lang.
Recepční protočila oči, ale nevrlé vzala telefon.
— Eh… pane Browne? Tady… slečna. Říká, že má s vámi schůzku. —
Krátká pauza. Poté její tvář zbledla. — Ano… samozřejmě…
Pohlédla na Annu, už bez dřívější arogance.
— On hned přijde dolů.
Za chvíli se otevřely dveře výtahu a vystoupil vysoký muž v tmavě modrém obleku — šedivý, sebevědomý, s úsměvem, který všichni zaměstnanci znali.
Generální ředitel John Brown.
Okamžitě se vydal k dívce, podal jí ruku a srdečně řekl:
— Anno! Jsem rád, že jste konečně dorazila. Všichni jsme vás čekali.
V místnosti nastalo ticho.
Anna? Ta pravá Anna Lang?
To jméno zaměstnanci slyšeli mnohokrát — mladá stratégyně, konzultantka z Evropy, odbornice, kterou osobně pozvali k reformě společnosti.
Smích okamžitě utichl. Lidé zůstali ztuhlí, nevěděli, kam se dívat.
John se obrátil na personál:
— Kolegové, seznamte se. To je slečna Anna Lang — od dnešního dne vede oddělení strategického rozvoje.
Dívka klidně přikývla.
— Děkuji, pane Browne. Už jsem si prošla vaše poslední zprávy. Myslím, že během několika měsíců dokážeme zlepšit výsledky. Dnes bych s vámi chtěla projednat několik návrhů.
Otevřela složku, vytáhla pečlivě složené dokumenty a klidně je rozložila na stůl.
Její hlas byl jistý, bez stopy podráždění nebo zloby.
Zaměstnanci, kteří se ještě nedávno smáli, nyní stáli zticha, cítili, jak se jim do tváří vkrádá stud.
Jeden z nich nesměle zamumlal:
— My… my jsme prostě nepochopili, kdo jste…
— To není důležité, — klidně odpověděla Anna. — Někdy vzhled klame. Hlavní je obsah, ne forma.
John Brown dodal, otáčejíc se ke svým podřízeným:
— Slečna Lang bude vaší vedoucí. A doufám, že pochopíte, že profesionalita se neměří podle značky obleku.
Anna se jemně usmála:
— Nezlobím se. Naopak, těší mě, že dnes vidím, jak vítáte neznámé lidi. To hodně učí.
Udělala pauzu a pohlédla na ztichlý kolektiv.
— Ať se tento den stane začátkem nové kultury respektu. A nové etapy naší práce.
Poté si upravila vlasy, nasadila brýle, obrátila se k tabuli a sebejistě prohlásila:
— A teď k věci.
Ten den všichni v kanceláři pochopili jednu jednoduchou pravdu:
nikdy nesuď člověka podle vzhledu.
Někdy ten, koho považuješ za nikoho, se stane tvým novým šéfem.
A někdy — tvou jedinou šancí stát se lepším.