Brzké ráno v podhůří Karpat. Mlha se ještě vznášela mezi borovicemi a řeka Čeremosh hučela po noční bouři. Lesník Elias Novák, muž kolem padesátky s unavenou, ale laskavou tváří, kráčel po stezce a kontroloval, zda po uragánu nespadla nějaká stromová kmeny na cesty. Vzduch voněl vlhkou zemí a pryskyřicí, pod nohama se mlátila bláto.
Když procházel kolem starého koryta řeky, náhle zaslechl podivný zvuk – jako by někdo tiše vzlykal. Nebyl to lidský pláč, ale ani zcela zvířecí. Elias se zastavil a naslouchal. Skrz mlhu se nesl tichý, trýznivý stén. Proplétal se mezi keři, až narazil na velkou louži – a uviděl koně.
Divoká, vyhublá, po břicho v bahně. Její noha byla sevřená pod mohutným kmenem, který strhla bouře. Zvíře se třáslo, oči se leskly slzami a strachem. Při každém pokusu se osvobodit strom jen více přitlačoval kopyto. Elias ztuhl. Před ním stálo stvoření, které se obvykle člověka vyhýbá – hrdý horský kůň, potomek divokých karpatských stád. Ale nyní na něj hleděla jako na poslední naději.
„Klid, holčičko… klidně,“ řekl tiše, snažíc se mluvit co nejjemněji.
Přistoupil, sundal bundu a přikrývku přiložil na její hlavu, aby se nekopala. Zvedl větev a pokusil se podsunout těžký kmen – ale ani se nepohnul. Pak běžel k autu pro lano a páčidlo. Minuty se táhly jako věčnost.
Když se vrátil, kůň se téměř nehýbal – dýchání bylo sípavé, oči polozavřené. Elias zakousl ret, zasunul páčidlo pod strom a začal táhnout. Ruce se třásly, žíly napnuté. Bláto chřestilo pod botami, pot stékal po tváři. Při třetím pokusu se kmen pohnul. Kůň škubnul, ale znovu upadl. Elias se přiblížil, obvázal strom lanem, upevnil na nárazník auta a zařadil rychlost.
Motor zařval – strom se konečně pohnul. Běžel ke zvířeti a osvobodil nohu. Na kůži byla hluboká rána, ale kost byla celá. Elias vytáhl lékárničku, ránu vyčistil a obvázal. Celou dobu se kůň nebránil – jako by chápal, že ho zachraňuje. Když skončil, zvedla hlavu a tiše zařehtala – sotva slyšitelně, s něčím, co připomínalo lidskou vděčnost.
Elias zůstal s ní až do večera. Nosil jí vodu z řeky, zaháněl mouchy, šeptal jí tiché slova, jako starému příteli. A pak, když slunce zapadlo za hory, kůň opatrně vstala. Několikrát vykročila – a náhle se zastavila. Dlouze a pronikavě na něj pohlédla. Přiblížila se a opřela čumák o jeho rameno. Elias ztuhl – cítil její teplé dýchání a náhle pochopil: to není jen zvíře. Je to duše, vděčná za záchranu.
Druhý den se vrátil na stejné místo, aby se ujistil, že odešla. Ale kůň tam nebyl. Jen stopy kopyt u vody.
Uplynul týden. Elias už téměř zapomněl na tento případ, když v noci začal v lese požár. Blesk udeřil do suché borovice a plameny se rychle šířily větrem. Lesník vyjel první – s baterkou a radiostanicí. Vítr hnalo dým, větve praskaly. Snažil se vyvést zvířata, ale sám uvízl: strom spadl a zatarasil stezku.
A náhle se z kouře ozvalo známé řehtání. Skrz oheň, jako z nejhlubší tmy, se objevila ona stejná kobyla. Její hříva byla pokrytá popelem, oči se leskly žárem. Hlasitě fukla a vyrazila směrem k mýtině. Elias, kašlaje, šel za ní. Kůň běžel rovně, občas se ohlédl – jako by ho vedl.
Tak vyšli z ohnenného kruhu – přímo k potoku, kde bylo bezpečno. Když dorazili hasiči, Elias stál u vody a vedle něj – jeho zachránkyně.
Později se ji pokusil najít. Ptával se pastýřů, objížděl pole, instaloval kamery – ale už ji nikdy neviděl. Jen občas, v noci, v dálce slyšel tiché řehtání a na svahu zahlédl siluetu – hrdého koně, lesknoucího se ve světle měsíce.
A pokaždé si myslel:
„Někdy vděčnost není ve slovech. Je v činech, které nelze vysvětlit.“