Po stížnosti dalšího pacienta zavolal hlavní lékař zdravotní sestru Ann do svého kabinetu.
— Od dneška, Anno, už nejsi zdravotní sestra. Budeš jen ošetřovatelkou. Koupat pacienty — a nic víc.
Anna svírala pěsti.
— Pane řediteli, já přece jen dělám svou práci. Proč se ke mně tak chováte?
— Protože si lidé stěžují. Stále sedíš u telefonu, místo aby ses starala o pacienty.
Anna pozvedla oči, snažila se zadržet slzy:
— Mám nemocnou dceru. Musím vědět, jak se jí daří, i když jen přes zprávy.
— To nejsou moje problémy, — odsekl chladně. — Buď budeš dělat, co ti řeknu, nebo můžeš odejít.
Anna mlčky přikývla. Práci si nemohla dovolit ztratit — léky pro dceru byly příliš drahé.
Hned první den jí přikázali zajít do pokoje k mladému muži — Lukášovi, sedmadvacet let. Před několika lety utrpěl těžkou nehodu. Od té doby byl zcela ochrnutý. Hýbal jen krkem a očima.
Anna vstoupila do pokoje. Na posteli ležel bledý, krásný mladík s tmavými řasami a unavenýma očima.
— Dobré ráno, Lukáši. Pomůžu vám s koupelí, ano?
Mírně přikývl.
Spolu se sanitářem ho opatrně přenesla do vany. Napustila teplou vodu, zkontrolovala teplotu, přidala trochu voňavé pěny — aby aspoň trochu zpříjemnila nemocniční dny.
Ticho. Jen šum vody a její tiše vydechování.
Anna mu opatrně myla ruce, pak hruď, ramena. Všechno klidně.
A najednou…
Pohnul rukou. Chytil ji za stehno.
Anna vykřikla a ustoupila.
— Lukáši! Co to děláte?!
Díval se na ni široce otevřenýma očima, nechápavě.
— Já… nemohu se hýbat, — vydechl. — To nejsem já…
— Ale… já jsem cítila! Chytil jste mě!
Zakýval hlavou, slzy mu natekly do očí.
— Přísahám, nic jsem neudělal…
Anna, stále se třesoucí, zavolala lékaře. O pár minut později vběhl hlavní lékař — ten samý, který ji ráno zbavil jejího postu.
Zkontroloval puls, podíval se na pacientovu ruku, stiskl svaly. A najednou zůstal stát.
— Neuvěřitelné… — zašeptal. — Počkejte… ještě jednou…
Znovu se dotkl Lukášova loktu — a prsty se opět jen nepatrně pohnuly.
Hlavní lékař zvedl oči k Anně:
— Náhodou jste se dotkla loketního nervu. Je to reflex… ale znamená to, že část nervů je stále živá.
Anna nevěřila vlastním uším.
— Chcete říct…
— Ano, — přerušil ji s téměř úsměvem. — Pohyblivost lze obnovit! Pokud začneme rehabilitaci ihned, má šanci znovu chodit.
Anna si přikryla ústa dlaní. Slzy samy tekly po tvářích.
Hlavní lékař, který jí ráno chladně přikazoval „koupat pacienty“, se na ni teď díval jinak.
— Vy… právě jste mu zachránila život, — řekl tiše.
Anna se podívala na Lukáše. Ten se usmál — poprvé za dlouhá léta.
Ten večer, když se vracela domů k dceři, kráčela dlouho v dešti a cítila, jak uvnitř roste něco nové. Ne hrdost. Ne úleva. Ale víra.
Pochopila: i nejnepatrnější dotek může být zázrakem.