Noc mé svatby měla být začátkem nového života — světlého, něžného, naplněného láskou. Sny jsem měla o tom, jak usnu v náruči manžela, poprvé ho nazvu svým navždy. Ale osud měl jiné plány.
Právě jsem smyla make-up, když se dveře prudce otevřely — a na prahu se objevila tchyně. Opilá, rozcuchaná a s dravým leskem v očích.
— Maminka si trochu přihnula, — nešikovně zamumlal Ethan. — Ať si tu chvíli lehne.
Stála jsem s polštářem v rukou, nevěřila jsem, že se to děje. Noc naší svatby. Naše postel. A jeho matka.
Mlčela jsem, ustoupila, jen abych nezpůsobila skandál. Jen jednu noc, — uklidňovala jsem se.
Ale při svítání, když jsem se vrátila do ložnice, vzduch jako by ztuhl. Prostěradla pomačkaná, vůně parfému — cizí, ne moje. A na sněhově bílé látce — tmavá skvrna. Uprostřed suchá, po okrajích vlhká. A pach… rozhodně ne alkohol.
Zastavila jsem se, nemohla jsem dýchat. Margaret se probudila první — svěží, upravená, s jemným úsměvem.
— Och, drahá, asi jsem tady usnula… — řekla, zakrývajíc prostěradlo rukou.
A Ethan ležel vedle, tvářící se, že spí.
Nevěděla jsem, co se v noci stalo. Ale od toho rána se můj manželství změnilo — křehké, chladné, napjaté.
Postupně jsem začala vnímat — Margaret není jen matka. Je… strážkyně, stín, predátorka.
Objevovala se v každém detailu: ve slovech, pohledech, dokonce i v jídle, které „ochutnala první“.
Nejenže milovala syna — žila ním.
A pak jsem náhodou našla starý deník.
Žluté stránky. Písmo — její.
Věta, přeškrtnutá, ale stále čitelná i přes slzy:
„Nemůže si ho vzít. Nikdo nemůže.“
Od toho okamžiku jsem pochopila — ta skvrna na prostěradle nebyla jen špína.
Bylo to varování.