Když Emma poprvé uviděla Roberta, bylo jí dvacet tři. On – bohatý, vlivný muž se šedivými vlasy, které mu dodávaly vznešenost. Ona – mladá, krásná, unavená chudobou a toužící uniknout ze šedých bytů a nekonečných dluhů.
Seznámili se náhodou – na charitativním večírku, kam Emmu pozvala kamarádka. Robert tehdy podporoval univerzity a financoval stipendia pro potřebné studenty. Ironie osudu – právě pro takové, jako byla ona.
Byl pozorný, zdvořilý, dával drahé dárky a mluvil, jako by v ní neviděl jen dívku, ale osud. Emma zpočátku váhala, ale pak se všechno zdálo příliš jednoduché, příliš pohodlné na to, aby odmítla.
Byl vdovec. Dětí neměl. Rodiny téměř žádnou.
Osamělý boháč s jemným úsměvem a účtem v milionech.
„Jen pár let po jeho boku – a budu zajištěná na celý život,“ pomyslela si Emma, když se dívala na krabičku s prstenem, v němž zářil diamant veliký jako její strach.
Svatba proběhla tiše, bez přehnané pompéznosti.
Její bílé šaty, drahé květiny, tlumená hudba – vše vypadalo jako z filmu. Jen láska tam nehrála hlavní roli.
První dny připomínaly sen. Vila u moře, služebnictvo, večerní večeře při svíčkách. Robert byl starostlivý, pozorný, ale příliš pozorující.
Někdy na ni upíral pohled – ne něžný, spíš zkoumavý.
Jedné noci, když už spal, Emma zaznamenala pootevřený trezor v jeho pracovně.
Zvědavost – nebo chtivost – ji přitáhla ke dveřím.
Srdce bušilo, ruce se třásly.
Znala kód – viděla, jak ho zadává dříve.
Cvak. Dveře povolily.
Uvnitř – dokumenty, obálky, pečlivě složená složka.
Závěť.
Zvědavě přečetla řádky očima – a přitiskla si ruku k ústům, aby nevykřikla.
Ani slovo o ní.
Veškerý majetek – miliony, nemovitosti, účty – přecházel do charitativního fondu jeho jména.
A dole – řádek, který jí bělavou kůží po zádech přeběhl mrazivý pocit:
„Pokud se mi něco stane, prosím, zkontrolujte mou manželku. Ona je můj hlavní experiment.“
Emma zbledla.
Experiment?
Otočila se – a ztuhla.
Robert stál ve dveřích. V županu, s šálkem kávy, jako by to bylo obyčejné ráno.
Nevypadal naštvaně. Spíš zklamaně.
„Opravdu sis myslela, že nic nevidím?“ tiše se zeptal.
Emma otevřela ústa, ale nedokázala vypravit ani slovo.
„Studoval jsem chování lidí celý život,“ pokračoval. „V tobě jsem neviděl lásku, ale strach. Strach z chudoby. Strach být nikým. Nepřišla jsi ke mně – přišla jsi k penězům.“
Přistoupil blíž, vložil závěť zpět do trezoru a zavřel ho.
„Nezlobím se,“ řekl. „Jen jsem chtěl ověřit, že člověk dokáže zradit, i když dostává vše, o čem snil.“
Emma tiše sledovala, jak odchází z místnosti.
A druhé ráno ho už nebylo. Srdce nevydrželo.
Ale když právník četl závěť a došel k poslednímu odstavci, všichni ztuhli.
„Pokud má žena přežije den mé smrti, prosím, ponechte jí dům. Ne jako odměnu. Jako připomínku: za některé činy nás lidé milují, za jiné nás jen zapamatují.“
Emma zůstala sama – v prázdném domě plném zrcadel.
A každý večer, když se dívala na odraz, už neviděla zlato, jen sebe – tu, kterou peníze nedokázaly učinit šťastnou.