Blok věznice smrděl rezavým železem, potem a strachem.
Vzduch byl tak hustý, že by se dal krájet nožem.
Do cely číslo 17 přivedli nového vězně — šedovlasého muže kolem pětašedesáti — který kráčel pomalu, zrak skloněný k zemi, s klidem člověka, jenž už přijal svůj osud.
Jeho ruce se třásly, ale ne slabostí: to byl třes toho, kdo se naučil kontrolovat každý pohyb.
Jmenoval se Simón Plata.
V jeho spise: vražda za zvláštních okolností, doživotní trest.
V cele bylo sedm mužů. Všichni se otočili a sledovali ho.
Snadno se dalo soudit: starý, slabý, bez spojení, bez hrozby.
Ale něco v jeho očích… něco ledového. Klid, který znepokojoval.
Vůdce bloku, „Šmejd“, mohutný pětadvacetiletý chlap s tetováním sahajícím až na krk, se na něj škodolibě usmál.
Byl králem místa. Řídil postele, jídlo i pravidla. Jeho moc pramenila ze strachu, ne z respektu.
—No tak, dědo — posmíval se a přiblížil —. Noví tu musí poslouchat. Rozumíš pravidlům?
Simón položil svou misku na stůl a tiše odpověděl:
—Pravidla… vždy závisí na tom, kdo je píše.
Šmejd se zachechtal a strčil do něj.
—Tady je píšu já.
Starý muž neodpověděl. Jen si sedl na spodní palandu a zavřel oči.
Ostatní se smáli. Pro ně to byla běžná scéna: další starý, který brzy pozná své místo.
Ale něco v Simónově klidu nepasovalo.
Další den Šmejd vylil horkou kaši na jeho deku.
Simón nereagoval. Jen se podíval — pohled chladný, neproniknutelný.
—Co je, dědo? Zmrzl jsi? — zasmál se Šmejd.
Ticho.
Pak ho chytil za krk.
Stařec se nebránil, jen řekl:
—Nedotýkej se mě, chlapče.
—A co když se dotknu? Co uděláš, dědo? — zavrčel Šmejd.
Simón se podíval. Krátký, ostrý záblesk přešel jeho očima.
—Varoval jsem tě.
Úder přišel. Pěstí do obličeje.
Simón nespadl. Jen si otřel krev prstem, sledoval ji, jako by k němu nepatřila, a zamumlal:
—Teď to začalo.
Tu noc Šmejd nemohl spát.
Slyšel tiché kroky, šeptání, sotva znatelný pohyb ve tmě.
Zvedl se, ale uviděl jen starce, sedícího na posteli, vzhůru, hledícího do ničeho.
—Nespíš, dědo? — zeptal se.
Ticho.
Pak klidný hlas:
—Spánek je luxus pro ty, kdo mají čisté svědomí.
Ráno Šmejd opět provokoval.
Nic.
Třetí den ztratil trpělivost. Vytáhl domácí nůž spod matrace a přibil ho do stěny vedle starce.
—Buď uděláš, co říkám, nebo ti useknu uši.
A pak se vše změnilo.
Simón zvedl ruku s tak jemným pohybem, že nikdo neviděl jak.
V okamžiku byl nůž v jeho moci, držen obráceně, jako by se narodil k jeho použití.
Šmejd ustoupil.
—Co to sakra jsi?
—Ne démon — odpověděl stařec —. Jen zkušenost.
Položil nůž na stůl.
—Pečlivě vybírej své bitvy, synu. Někdy druhá šance neexistuje.
Od té doby vládlo ticho.
Nikdo ho už nepokoušel. Povídalo se:
„Ten starý není jen tak někdo.“
„Říká se, že byl agent… zabiják tajných služeb.“
Šmejd předstíral smích, ale ruce se mu třásly.
V noci snil o očích starce: šedé, nepohnutelné, jako samotná smrt.
O pár dní později se v sousedním bloku objevil mrtvý vězeň. „Infarkt“, říkali.
Ale kdo ho viděl, věděl, že to tak nebylo: tenká červená linie obepínala jeho krk.
Tu noc Šmejd přistoupil ke starci.
—Byl jsi to ty? — zašeptal.
Simón pomalu zvedl pohled.
—A kdybych byl? Změnilo by to něco?
—Řekni mi! — křičel mladík a bušil pěstí do stolu.
—Nikdy jsem nikoho nezabil — odpověděl stařec klidně —. Jen pozoruji. Někdy se lidé zničí sami.
—Ty je děsíš! — řval Šmejd.
—Ne — řekl Simón, dívaje se na něj s klidem, který mrazil krev —. Jen jim ukazuji jejich démony. Ten tvůj žije pod tvou kůží.
Mladík ustoupil, pocítil mráz probíhající tělem.
Stařec ho chytil za zápěstí s neuvěřitelnou silou pro svůj věk. Suchý praskot.
Šmejd křičel.
—Řekl jsem, že se mě nedotkneš — zašeptal stařec —. Chceš-li žít, drž se dál.
Od té doby „král bloku“ přestal být králem.
Stal se přízrakem, pohlceným paranoiou.
O tři dny později ho našli mrtvého, pověšeného v prostěradle. Sebevražda, říkali.
Simón jen přikývl, když se to dozvěděl.
—Žil příliš dlouho ve strachu — zamumlal —. Byly to jen hodiny.
Cela 17 už nikdy nebyla stejná.
Žádné hádky. Žádné křiky. Jen husté, respektující ticho.
I vězni strážní rychle procházeli kolem mříže, vyhýbajíc se pohledu dovnitř.
Stařec zůstal stejný: klidný, každou noc zapisující do starého sešitu.
Když zemřel o několik měsíců později — bez bolesti, bez hluku — našli ho s tužkou stále v ruce.
Na poslední stránce stálo:
„Každá bestie nese lidskou masku.
Důležité je vědět, kdy ji sundat.“
— Simón Plata, Agent č. 47. Případ uzavřen.
Od té doby nikdo nechtěl spát v cele 17.
Noví žádali přemístění při úsvitu, mumlali totéž:
„Mám pocit, že mě někdo sleduje.“
A na zdi, vyrytá téměř neviditelnými písmeny, zůstala slova:
„Ticho je nejlepší svědek.“
Říká se, že při měsícem osvícených nocích je stále slyšet zvuk tužky po papíře.
Jako by Smrt sama stále zapisovala poznámky.
