Ráno probíhalo normálně. Město pokračovalo ve své rutině: auta projížděla, klaksony troubily, všude byl neustálý hluk. Slunce sotva vycházelo, prosvítalo skrz čelní sklo a zalévalo interiér auta zlatavou, jemnou světlem. On čekal na zelenou, opřený o volant, roztržitě rozhlížel kolem. Běžný den. Nic nenasvědčovalo tomu, že bude nezapomenutelný. Ale něco upoutalo jeho pozornost. Na okraji přechodu, na asfaltu, se zdála být tenká tmavá šňůra, možná vlhká. Pohybovala se mírně, jako by ji tlačil vítr. Nevěnoval jí příliš pozornosti — vždyť na ulici jsou různé předměty.
Ale v příští sekundě se „šňůra“ začala hýbat. Pomalu, s živým a zvláštním pohybem. Jeho srdce poskočilo: byla to had. Dlouhý, tmavozelený, s mírně trojúhelníkovou a zploštělou hlavou. Plazil se přímo do jízdního pruhu, kde byla auta. Jeho kůže se ježila, i když sklo a kov chránily před nebezpečím. Mrkl, snažil se přesvědčit sám sebe, že se mýlí: „Nemůže to být… nejsme v Texasu, ani v džungli…“ Ale had byl skutečný. Živý. A jistý každým pohybem.
V té chvíli na křižovatce byli lidé: žena s kočárkem, starý muž s taškou, dítě s batohem. Nikdo si neuvědomoval nebezpečí. Všichni čekali na zelenou, jako vždy. Sekundy se zdály nekonečné. Nakonec semafor změnil barvu a chodci dostali zelenou. Žena udělala krok vpřed s dítětem. On nepřemýšlel. Ani neměl čas přemýšlet. Vyskočil z auta tak rychle, že by si téměř přimáčkl prsty do dveří. „Stůj!“ zakřičel, a přiměl lidi v okolních autech obrátit hlavu. Žena ztuhla, kočárek se zastavil.
Ukázal na zem. Had už skoro sahal k nohám ženy. Starý muž zbledl. Dítě zůstalo ztuhlé, jako socha. Na okamžik zavládlo na křižovatce smrtelné ticho. Někdo zašeptal: „Bože…“ Had zvedl hlavu velmi pomalu. A ten pohled nikdy nezapomene. Ploché, černé, starobylé oči, jako by viděly skrz všechno. Situace byla nebezpečná. Jeden špatný pohyb a zaútočí. Přiblížit se nebylo bezpečné. Utéct už bylo pozdě.
Tak udělal jedinou věc, kterou mohl. Vzal bezpečnostní pás na sedadle — odolný, z pevné kůže — a nataženou rukou se ho snažil jemně zatlačit hadovi směrem na chodník, aniž by se ho dotkl. Jeho pohyby byly pomalé, jako pod vodou. Had se stočil, syčel, ale postupně se vrátil ke trávě.
Chodci zůstali nehnutě, jako by se báli narušit křehkou rovnováhu. A nakonec se schoval mezi keře u značky. Zmizel stejně náhle, jako se objevil. Teprve tehdy lidé vydechli úlevou. Žena objala své dítě. Starý muž si otřel čelo, ačkoli bylo chladno. Dítě šeptem: „Co to bylo?“ On se jen znovu posadil za volant. A teprve když zavřel dveře, začaly mu třást ruce. Tělo si náhle uvědomilo, co se právě stalo. Někdy je nebezpečí blíž, než si myslíme. A někdy se vše rozhodne během tří sekund a jednoho kroku.