Anna, dvacet dva let, vyrostla v chudobě.
Její matka trpěla plicní nemocí.
Její mladší bratr nemohl chodit do školy — nebyly peníze.
A ona — obyčejná dívka, která snila jen o jednom: vyrazit vpřed, i kdyby to znamenalo obětovat vlastní svobodu.
Jednoho večera přišla zpráva.
Bohatý starší muž, pan Alberto, hledá ženu.
Silný, téměř jako skříň, dvakrát starší než ona.
Ale říkalo se, že je laskavý a velmi majetný.
„Dcero,“ zašeptala matka, lapajíc po dechu, „možná je to tvoje šance. Abychom už netrpěli.“
Z zoufalství Anna souhlasila.
Svatba se konala ve velkém sídle na kopcích.
Pod drahými šaty cítila tíhu na prsou. Ne radost — strach.
U oltáře stál její budoucí manžel — pan Alberto.
Tlustý, zpocený, s chraplavým hlasem.
Usmál se na ni, ale ona se nemohla usmát zpět.
„Od nynějška,“ řekl, „o tebe se postarám. Zapomeň na peníze.“
Anna přikývla, ale uvnitř všechno křičelo:
„Udělala jsem to, aby maminka mohla žít. Kvůli bratrovi.“
A té noci, místo polibku lásky, plakala — spolu s deštěm, bubnujícím do oken.
O pár dní později Anna začala svého „manžela“ poznávat.
Pan Alberto málo mluvil, pečlivě pozoroval a zvažoval každý její krok.
Byl laskavý, ale někdy v jeho pohledu problesklo něco zvláštního.
Jednou u večeře si všimla, jak drží sklenici.
To nebyly ruce starce.
Čisté, silné, upravené.
„Pane Alberto,“ zeptala se, „kolik vám je let?“
On se jen ušklíbl:
„Tak akorát, abych poznal skutečnou hodnotu člověka.“
Anna byla překvapená, ale dál se neptala.
Později jí komorník řekl:
„Signora, nedivte se jeho zvláštnostem.
Všechno, co dělá, má svůj důvod.“
Jednou v noci Anna nemohla spát.
Vyšla na verandu.
A uviděla Alberta — stojícího na zahradě, sundávajícího něco z krku.
Zakryla si ústa rukou.
Kůže na jeho tváři… pomalu odpadávala.
A pod ní se objevil mladý, neuvěřitelně krásný, atletický muž — známý ve finančním světě.
„Bože můj…“ zašeptala Anna.
Muž si jí všiml a rychle přišel blíž.
„Anno, počkej. Neboj se.“
„Kdo jste?!“ vykřikla.
Sundal masku úplně.
Před ní stál Leonard Voss — skutečný majitel společnosti, za kterou se skrýval „Alberto“.
„To jsem já, Leonard,“ řekl. „Přijal jsem podobu starého muže, protože jsem chtěl zjistit, zda mě někdo dokáže milovat nejen kvůli vzhledu a penězům.“
Anna nevěřila svým očím.
„Proč jste to udělal?“
„Protože všechny ženy, které jsem potkal, chtěly jen bohatství.
Chtěl jsem vidět, zda někdo dokáže milovat bez lesku a iluzí.“
Anna se rozplakala.
„A pro to jsi vybral právě mě?“
„Ano. Když jsem tě poprvé viděl, držela ses života, který by mnozí odmítli.
Ty máš opravdové srdce.“
Ale Anna utekla.
Ne ze zlosti — ze studu.
„Vdala jsem se kvůli penězům…
A teď se cítím nejchudší ženou na světě.“
Po několika týdnech opustila sídlo.
Najala si malý pokoj, hledala práci.
A jednoho dne přišel muž s obálkou.
Uvnitř byl dopis:
„Anno,
Nepotřebuji dokonalou ženu.
Potřebuji ženu, která umí milovat, i když se mýlí.
Pokud jsi připravena — budu tě čekat ve starém kostele, kde jsme se vzali.
Ne jako Alberto, ale jako já sám.“
V neděli Anna přišla do kostela.
Uvnitř stál Leonard — bez masky, bez luxusu, v jednoduché světlé košili.
Přistoupila k němu, pláčíc.
„Promiň… Nevím, jak odčinit svou lež.“
„Nemusíš nic odčinit,“ řekl, držíc její ruku.
„V lásce nejde o dokonalost — jde o odvahu.“
A tam, před Bohem, se objali.
Nyní to nebylo manželství z nutnosti.
Byl to svazek pravdy a srdce.
O rok později se vrátili do Anniny vesnice.
Založili stipendium pro dívky, které, stejně jako ona kdysi, musely činit těžká rozhodnutí,
ale nakonec našly správnou cestu.
A každé, kdo zašla pro radu, Anna říkala:
„Nemusíš se předstírat, abys byla milována.
Tvá opravdová srdce je tvá nejkrásnější forma