Bylo mu pětašedesát a už dávno se smířil s tím, že jeho dny budou ubíhat v samotě. Manželka mu zemřela před pěti lety a od té doby se každé večer vracel do prázdného domu. Všechno se změnilo onoho dne, kdy navštívil starého přítele. Tam poprvé spatřil jeho mladou, svobodnou dceru – a v tu chvíli se do ní beznadějně zamiloval.
Přestože mezi nimi byl výrazný věkový rozdíl, brzy se vytvořilo hluboké, téměř nevyslovitelné pouto. Dokázali spolu mluvit celé hodiny a v tom druhém nacházeli teplo a porozumění, které jim tak dlouho chybělo.
Netrvalo dlouho a jejich city začaly být zřejmé: on ji miloval celým srdcem a ona byla jeho láskou stejně okouzlená. Jenže dívčin otec vztah rázně odmítl. „Způsobíš naší rodině hanbu!“ křičel a zamkl ji doma. Dívka mu začala psát dopisy, zatímco on den co den čekal před dveřmi, jen s nadějí, že ji aspoň na chvilku uvidí.
Navzdory zákazům a snaze je rozdělit láska mezi nimi nepohasla. Bojovali za právo být spolu a proti všem očekáváním se nakonec skutečně vzali. Ten den působil jako nový začátek. Muž jako by znovu omládl a jeho žena zářila štěstím. Všechno vypadalo slibně.
Až do svatební noci. Když jí začal jemně rozepínat šaty, zůstal stát jako zkamenělý.
Pod jemnou látkou se objevily čerstvé, hluboké rány, které jí křižovaly celá záda. Muž oněměl – nedokázal uvěřit vlastním očím. Ona uhnula pohledem a slzy se jí leskly na tváři. „Byl to můj otec,“ zašeptala. „Celou tu dobu mě bil… říkal, že ho zahanbuju.“
Muž cítil, jak se mu srdce svírá bolestí a hněvem. Došlo mu, že zatímco společně bojovali za svou lásku, ona platila strašlivou cenu. Opatrně ji objal, aby se nedotkl ran, a tiše řekl: „Už nikdy nebudeš sama. Udělám vše, abych tě ochránil.“
Ta noc se nestala začátkem manželského štěstí, ale tichým slibem: po zbytek života při ní zůstane a nedovolí, aby jí ještě někdo ublížil.