Pod teplým břichem tohoto chlupatého obra, který se stal jejich chůvou i ochráncem, se dvě děti schovávaly před chladným světem, aniž by tušily, že jednoho dne jim pomůže samotná láska – z druhého světa.
Stalo se, že Thomas Larsen žil sám ve velkém domě na okraji malého města se dvěma malými dětmi. Po smrti manželky všechny starosti spočívaly na jeho bedrech. Pracoval jako hlavní inženýr na autobusové základně a často jezdil na služební cesty. Bez pomoci starší sousedky Marty, laskavé a ochotné ženy, by musel buď opustit práci, nebo dát děti do sirotčince.
Mladší dcera Léa slyšela, ale nemluvila. Lékaři radili počkat do šesti let, než se podniknou kroky. Holčička neopouštěla bratra Lucase, který byl o rok starší a rozuměl jí beze slov. Do školky nechodili – společně se cítili bezpečněji.
Na dvoře bydlel velký chlupatý pes jménem Sultan. Hrozivě štěkal na cizí, když hlídal dům, ale děti miloval. Jezdily na něm na hřbetě, tahaly ho za uši, schovávaly se v boudě – a pes vše trpělivě snášel. Thomas často pozoroval, jak Léa něco šeptá do jeho ucha, a Sultan, zdálo se, rozuměl každému slovu. Mělo to být jejich tajné, vlastní řeči.
Marta často povzdechla:
— Thomas, potřebuješ ženu v domě. Sám to nezvládneš, už nemám sil.
Jednoho dne se Thomas na nádraží setkal s Ingrid – usměvavou ženou středního věku, která pracovala jako bufetářka. Vyprávěla, že se nedávno přestěhovala, žije sama, děti nemá. Jejich známost rychle přešla v romanci. Ingrid často chodila na návštěvu, přinášela dětem sladkosti a četla jim pohádky.
Sultan ale novou „paní domu“ nepřijal. Vrčel a odvracel se od jídla, které mu nabízela.
— Nic si z toho nedělej, zvykne si, — řekl Thomas a bral to na lehkou váhu.
O Vánocích se Ingrid natrvalo přestěhovala k němu. Dům se proměnil, všechno zářilo čistotou. Thomas byl šťastný – konečně někdo starostlivý, dům v pořádku, děti pod dohledem.
Brzy se však Ingrid změnila. Cizí děti jí začaly vadit, narušovaly její život. Zavírala je za každou drobnou provinění do tmavé komory a zakazovala Lucasovi, aby to řekl otci. Vystrašené děti stále častěji utíkaly na dvůr, kde na ně čekala teplá bouda Sultana – jejich jediný úkryt.
Pes vrčel při každém Ingridině přiblížení, nedovoloval jí se přiblížit. Požadovala, aby se Thomas zbavil „divokého tvora“, ale ten odmítl. Sultan nepřijal z jejích rukou jídlo, cítil nebezpečí.
Když Thomas odjel na další služební cestu, Ingrid si domů pozvala hosty a pila do pozdní noci. Děti opět utekly do boudy, přitisknuté k Sultanovi, aby se zahřály.
Přišly první mrazy. Ráno se Ingrid, jako by se na chvíli změnila, vzala děti do obchodu, koupila jim sladkosti a hračky. Všichni si mysleli – konečně dobrá macecha. Ale večer, když se vrátila domů, je znovu zavřela do komory.
Pozdě v noci, opilá, vyvedla děti s lehkým oblečením „do lesa – k tatínkovi pro houby“. Třásly se zimou. Když dorazila k opuštěnému lomu, zamkla je v starém železném vagonku a odešla, rozhodnutá ráno oznámit, že děti zmizely.
Sultan vyje, otřásající noční ticho. Pak přetrhl řetěz a zmizel ve tmě.
Po cestě projížděl Karl, řidič kamionu vracející se domů. Náhle na silnici vběhl obrovský pes, za ním žena v bílých šatech s dlouhými mokrými vlasy. Mávala rukou směrem k lesu. Pes štěkal a řinčel řetězem. Karl zastavil a šel za nimi.
Našel vagon. Rozbil závoru, vyndal promrzlé děti a zabalil je do své bundy. Žena i pes tam už nebyli. U policie děti všechno vyprávěly. Karl odvezl policisty k Thomasovu domu. Sultan je přivítal mlčky, poprvé v životě vpustil cizí lidi dovnitř.
Ingrid se zamotala do lží a brzy přiznala. Když Karl popsal ženu, která ho volala do lesa, zůstal stát a díval se na portrét v obýváku.
— To ona. Ta žena.
— Jste si jistý?
— Naprosto. To byla ona.
Na portrétu byla zesnulá Thomasova manželka Anna, matka Lucase a Léa, která se utopila před třemi lety.
Když Ingrid odváželi, z temnoty vyrazil Sultan a zakousl se jí do nohy. Muži ho sotva odtrhli. Thomas stál bledý, svíral si srdce. Sedl si vedle psa, objal ho a zašeptal:
— Děkuju, příteli. Zachránil jsi je… a možná i mě.
Později, na hrobě Anny, vedle černého mramorového pomníku, na bílém sněhu hořel jasným plamenem buket rudých růží.