Příběh o zmizení tříleté dívky, které se změnilo v nález, jenž vyrazil dech všem pátračům: v kukuřičné pustině nebyla sama, a to, co stálo vedle ní, změnilo vše.
Pátrání po zmizelé malé Sofii drželo celou vesnici v napjatém očekávání. Každý se zdál, jako by se bál pohybovat, aby nevyplašil naději. A když jeden z dobrovolníků konečně našel dívku v kukuřičném poli, čekal úlevu. Ale ta nepřišla. Sofie nebyla sama. Za jejími zády někdo stál. Dobrovolník pochopil: času zbývá málo. Dívka byla stále v nebezpečí.
Když Richard, dobrovolník a strýc Sofie, vzal služebního psa do nekonečných kukuřičných porostů, konečně našel svou neteř. Ale to, v jakém stavu ji uviděl, ho zchladilo. Sofie ležela na zemi jako zapomenutá hračka. Pomyslel na to nejhorší, ale pak se dívka trochu pohnula — jako by se vracela z hluboké temnoty.
Udělil krok, aby ji zvedl, ale ztuhl. Richard to uviděl.
Instinktivně ustoupil. Pes se napjal a zavrčel. Za Sofií někdo stál.
Proč byla tak hluboko v poli? Proč neodpovídala na volání? A kdo — nebo co — stálo tam, ve stínu?
Před několika hodinami její matka, Marie Elliottová, dělala běžné domácí práce. Nejdříve prala, pak uklízela, následně vařila. Prala podlahy, když tříletá Sofie nakoukla do místnosti — běžné dítě: živé, zvědavé, snadno rozptýlené.
Sofie se zeptala, jestli si může jít hrát ven na dvorek. Marie na tom neviděla nic zvláštního. Později bude proklínat onu sekundu nepozornosti.
Uplynula hodina. Marie připravila stůl a zavolala dceru domů. Ticho. Zavolala znovu. Ticho. V hrudi něco sevřelo. Snažila se uklidnit — možná Sofie běžela za ptáčkem nebo sousedovic koťátkem. Už se to stalo.
Ale minuty plynuly. Dívka se neobjevovala.
Marie vyšla na dvůr, obešla sousední pozemky, nahlédla do stodol, volala hlasitěji. Sofie neodpovídala.
Po půl hodině už Marie celá třásla. Sousedé uslyšeli její křiky a vyšli ven. Pochopili: dítě zmizelo.
Marie roztřesenými prsty zavolala na tísňovou linku. Zatímco vysvětlovala operátorce, sousedé zvedali všechny, koho mohli.
Lidé přibíhali. Ale čím více prohledávali ulice, tím jasnější se stávalo: Sofie už není ve vesnici. Museli jít dál.
Vesnici obklopovala hustá kukuřičná pole. Všichni věděli: v noci tam — nesmí se. I dospělý by se tam mohl ztratit, co teprve dítě.
Les byl prozkoumán, okraje prohlédnuty, kilometry ujity — žádné stopy. Pak každému bleskla jedna děsivá myšlenka.
Kukuřice.
Vysoká, tichá, jakoby dýchající. Pohltí — a nepostřehne. A co když je Sofie tam…
Když se setmělo, pátrání začalo slábnout. Policie a psi se pokusili chytit stopu, ale pach zmizel. Helikoptéra kroužila nad poli, ale shora nebylo nic vidět.
Nakonec přistoupili k Marii. Řekli: dál už to nejde. Příliš riskantní. Lidé mohou zmizet také.
Poslouchala — ale neakceptovala. Celou noc seděla u okna, poslouchala každý zvuk, jako by čekala, že uslyší známé kroky.
S prvními paprsky slunce vesnice ožila. Dobrovolníci opět vyrazili do polí. K šesté ráno každá skupina dostala svůj úsek.
A Richard našel Sofii.
Pohla se. Zvedla hlavu. Její pohled byl mlhavý, jako by se ještě nevrátila do reality. Richard udělal krok — a ztuhl.
V křovinách se něco pohnulo.
Z kukuřice vyšel obrovský pes. Hubený, zraněný, špinavý. Těžce stál na nohách, ale oči měl jasné. Ne divoké. Téměř lidské.
Pátrací pes nejprve zavrčel, pak náhle ztichl.
Pes nenapadl. Nebyl vůbec nebezpečný. Jakoby chránil dívku. Nebo ji sledoval. Nebo ji střežil před někým jiným.
Richard řekl několik tichých slov, snaže se zvíře nevyplašit. Pes se odfrkl, ale lehl si na zem, vyčerpaný.
Richard zvedl Sofii. Dívka byla v pořádku — jen unavená a vystrašená. Pes je následoval ještě pár metrů, pak se otočil a zmizel v kukuřici, aniž by se ohlédl.
Když vyšli k ostatním, dav vydechl. Radost. Úleva. Ale v Richardově hlavě se stále točila jedna otázka.
Proč Sofie šla tak daleko? Proč neodpověděla? Kdo byl ten pes? A co ještě zůstalo v poli — to, co nikdy neviděli?
Sofie byla nalezena. Ale v kukuřičných křovinách něco zůstalo. Něco, co je pozorovalo.