Příběh o rodině, která ztratila milovaného psa při porodu, ale dostala zázrak: tři přeživší štěňata považovala novorozeného chlapce za svého bratra a jednou mu zachránila život, když přestal dýchat.
Dům byl tichý, tichý jako nikdy předtím. Miska u plotny už neklapala, psí tlapky nešustily po podlaze, a Bella už nezívala u pohovky. O měsíc dříve jejich jediný pes odešel na porody a už se nevrátil. Laskavá, milující, těšící děti jen pohledem — umřela na veterinárním stole, zanechavši tři drobné pištící klubíčka: zlatého, šedobílého a toho nejmenšího — černo-podpalového, který sotva držel život.
Elena klesla na podlahu, když veterinář pronesl ta hrozná slova. Mark vyběhl na parkoviště, práskl dveřmi auta a zakřičel do nebe všechno, co se mu v duši nahromadilo. Děti křičely „Bello“, natahovaly ruce k prázdnu. Už jí nebylo. Štěňata přivezli domů v proutěném koši. Pláč. Ticho. Šok.
Za týden dům opět naplnil křik. Ale jiný. Narodil se syn — maličký, jako by vytesaný z mléčného světla. Jeho příchod se shodoval s jejich ztrátou a celá ta skutečnost působila jako krutý vtip. Ale když ho položili vedle koše, ve kterém spala štěňata, stalo se něco podivného: začali vrtět ocásky, pohybovali se a plazili se k dítěti. Kňučeli, strkali čumáčky do deky, jakoby ho poznávali. Chlapec natáhl ruku a dotkl se jich. Od té chvíle byli neoddělitelní.
Štěňata ho přijala. Bratr. Stádo. Když plakal — kňučeli. Když se smál — šedobílý běhal po pokoji, převracel hračky. Nosili mu k postýlce granule, strkali je čumáky. Někdy přinesli plínku. Jeden tahal, druhý štěkal. Třetí vyskakoval do postýlky a hřál dítě svým tělem.
– Opravdu si myslí, že je jejich bratr, – řekl Mark.
Elena se dívala, jak ten nejmenší líže chlapci ucho.
– Bella by dělala to samé.
– Nepočínej, – odpověděl tiše.
– Ona neodešla, – zašeptala Elena. – Ona je tady. V nich.