Vivien Leigh zůstává jednou z nejmagnetičtějších a nejnáročnějších ikon kinematografie — ženou, jejíž samotná přítomnost zdánlivě měnila vzduch kolem ní. Narodila se v roce 1913 v Darjeelingu v Indii a přinesla s sebou neobvyklou kombinaci krásy, inteligence a emocionální hloubky, která ji odlišovala i v Hollywoodu té nejzářivější éry. S očima, které v sobě spojovaly jak oheň, tak křehkost, a hlasem, jenž mohl stejně mocně řezat i utišovat, vystoupala z koloniálních kopců Indie až k tomu, aby se stala jednou z nejnezapomenutelnějších postav Zlaté éry filmu.
Její vzestup k legendě začal rolí, po které toužily miliony, ale jen jedna ji mohla ztvárnit: Scarlett O’Hara. Jih proti severu (1939) spustil mezinárodní hledání herečky, která by dokázala přivést bouřlivou hrdinku k životu — tisíce se ucházely, ale nikdo nezasvítil na plátně jako Vivien Leigh. Její Scarlett byla divoká, marnivá, zranitelná a neodolatelně živá. Leigh se neomezila pouze na ztvárnění role; doslova ji pohltila a jako odměnu získala svou první Oscara, čímž si zajistila místo v kinematografické nesmrtelnosti.
O deset let později podala další monumentální výkon jako Blanche DuBois ve filmu Tramvaj do stanice Touha (1951). Křehká, delusivní, tragicky lidská — její Blanche odhalila psychologickou komplexnost, kterou se málokterý herec odvážil ztvárnit. Tento výkon jí přinesl druhého Oscara a zůstává jedním z nejděsivějších hereckých výkonů v dějinách filmu, portrétem ženy, která se rozpadá s takovou autentičností, že diváci cítili každý její zlomek.
Avšak Hollywood byl pouze jednou částí jejího uměleckého ducha. Oddanost divadlu a její kreativní partnerství s Laurence Olivierem se staly určujícím prvkem její kariéry. Společně dobývali scény po celém světě, kde hráli Shakespeara s tak vzácnou elektrizující energií, že diváci zůstávali bez dechu. Jako Kleopatra, Lady Macbeth nebo Viola podávala výkony, které byly poznamenány neobyčejnou intenzitou, tlačíc sebe samu k emocionálním a fyzickým extrémům v honbě za uměleckou pravdou.
Za zářivou fasádou však Vivien Leigh vedla soukromý boj, který málokdo chápal. Její boj s bipolární poruchou utvářel velkou část jejího života, prohluboval trhliny v jejím manželství a přidával tlak na kariéru žitou pod neustálým dohledem. A přesto, i v těch nejtemnějších chvílích, zůstala oddaná své práci — vracela se na pódium znovu a znovu s vytrvalostí, která jen prohloubila dojem jejího brilantního umění.
Odkaz Vivien Leigh přetrvává v každém snímku, kterého se dotkla: nadčasový, elegantní, emocionálně seismický. Nebyla jen hvězdou — byla umělkyní, jejíž světlo hořelo intenzivně, osvěcujíc výšky i bolestivost života prožitého s vášní. Ačkoliv odešla příliš brzy, její plamen stále bliká na plátnech a jevištích, nedotčený časem, navždy nezapomenutelný.