Alice, bývalá pracovnice kliniky ve věku 78 let, se ve svém stáří cítila neviditelná, oceňovaná jen tehdy, když její rodina něco potřebovala. Její samota se nejvíce projevila na její narozeniny, kdy s pečlivostí sobě vlastní připravila domácí pečené kuře a citronový koláč pro své děti: Todda, jeho ženu Cheryl a svou dceru June, v naději na návrat k „starým dobrým časům.“ Večeře se však proměnila v bolestivý odraz lhostejnosti jejích dětí. Todd si stěžoval na teplo a „staromódní“ jídlo, Cheryl se přilepila na svůj telefon a June se soustředila na hodnotu domu a naznačila, že by Alice měla „předělat interiér dřív, než—no, než se to stane.“ Noc skončila brzy, bez dortu a kávy, a Alice zůstala zlomená, uvědomujíc si, že pro její děti narozeniny znamenají sotva víc než povinnost.
\
Druhý den ráno, zocelená bezohledností svých dětí, Alice vymyslela plán „Měsíce pozorování.“ Zavolala Toddu a June zvlášť a prozradila promyšlenou lež: její právník ji informoval o „události v mých financích“—staré pojistce, která roky narůstala, a nyní představovala nečekané jmění. Efekt byl okamžitý a dramatický. Toddův tón se změnil z podrážděného na starostlivě veselý, a June, po otázce „O kolik jde?“, najednou projevila zájem o to, aby její matka měla někoho „odpovědného, kdo ti pomůže.“ Alice nezapomněla zdůraznit, že bude aktualizovat svůj závěť a „zapamatuje si, kdo pomáhá.“
Slib finančního zisku vyvolal okamžitou změnu v chování jejích dětí—„zázrak“ začal. O víkendu Todd přinesl drahé potraviny a June, která předtím z narozeninové večeře utekla, najednou našla čas na dvě návštěvy v týdnu, přinášela květiny a prostírala stůl. Alice si všimla jejich neohrabaných pokusů získat přízeň. Když ji Todd později pozval na brunch—a to byla velká ústupka—jasně dal najevo své motivy, když se přímo zeptal na novou závěť. Alice chladně odpověděla, že její bystrý mladý právník sestavuje seznam dědiců podle „vzorů chování“—konkrétně laskavosti a důslednosti—připomněla Toddovi dřívější prosby o půjčky, například deset tisíc dolarů na jeho loď.
Farse vyvrcholila při „otevírání závěti.“ Alice shromáždila Todda, June a, klíčově, žebráka jménem Harry, kterého představila jako laskavého cizince, který jí pomáhal s nákupy. Když June a Todd vyjádřili odpor a nedůvěru vůči Harrymu, Alice vystřelila bombu: vše—dům, úspory, důchod—zanechá Harrymu. Její děti byly zuřivé, tvrdily, že se „o tebe staraly týdny!“ Alice klidně kvantifikovala jejich snahu: „Dva týdny z mých sedmdesáti osmi let.“ Konfrontovala je s tím, že se objevují jen tehdy, když je užitečná, mají peníze, nebo když potřebují půjčku, nikoli když ona prostě potřebuje rodinu.
Poté, co její rozzlobené děti tiše odešly, uvědomujíce si, že byly oklamány, Alice se zasmála spolu s Harrym, který odhalil svou pravou identitu: přítel a herec v převleku. Alice mu poděkovala za „divadlo“ a „strašlivé probuzení“ pro její děti. Když Harry, stále v nevěřícném úžasu, chtěl vědět, zda je v příběhu o tajemném jmění alespoň kousek pravdy, Alice mu mrkla a přiznala: „Samozřejmě že ne. Odkud bych na takové peníze vzala? Ale mé děti to vědět nemusí.“ Pečlivě orchestrální lest ukázala její bod: nic nepohně rychleji lakomou rodinou než slib peněz, a Alice využila svou tichou moc k tomu, aby naučila své nevděčné děti lekci, která jim změnila život.