Margaret, 65 let, se stala jedinou opatrovnicí své novorozené vnučky Lily poté, co její dcera krátce po porodu tragicky zemřela. Smutek se ještě prohloubil, když ji Lilin otec opustil a zanechal jen poznámku: „Nejsem stvořený pro tento druh života.“ Margaret převzala obrovskou zodpovědnost, pojmenovala dítě po své dceři Lily, ale finanční tíha byla drtivá. Snažila se svým skromným důchodem a občasnými brigádami pokrýt Liliny výdaje, vyčerpala se až na dřeň a sotva držela hlavu nad vodou. Když její nejstarší kamarádka Carol naléhala, aby si konečně dopřála týden zaslouženého odpočinku přes celou zemi, Margaret dokázala posbírat právě tolik peněz, aby si koupila levnou letenku – zoufalá touhou po chvíli klidu.
Na stísněném sedadle ekonomické třídy s připoutanou Lily čelila Margaret brzy nové krizi, když miminko neustále plakalo. Přes její zoufalé pokusy dítě uklidnit se Liliny pronikavé vzlyky nesly do celé kabiny a přitahovaly zlobilé pohledy a otrávené povzdechy ostatních pasažérů. Situace vygradovala, když muž sedící přímo vedle Margaret ztratil nervy. Hlasitě a krutě požadoval, aby „to dítě umlčela“ a nařídil jí, aby se přesunula, protože nechtěl trávit svůj zaplacený sedadlo „zamčený vedle řvoucího kojence“. Ponížená a zdrcená vstala Margaret s slzami v očích, připravená ploužit se k zadní části letadla.
Právě když se Margaret otočila, aby odešla, zaslechla hlas. Teenager, nejspíš ne starší než šestnáct, stál pár řad před nimi. Jako kouzlem Lilino pláč okamžitě utichl. Chlapec se usmál a nabídl Margaret své místo v business třídě, trval na tom, že ona a dítě budou tam pohodlnější, a ujistil ji, že jeho rodiče budou mít pochopení. Ohromená jeho upřímnou laskavostí Margaret nabídku přijala a byla v business třídě srdečně uvítána chlapcovými rodiči. Kontrast byl ohromující; Margaret se zhroutila do širokého sedadla a Lily se konečně uklidnila a v klidu pila lahvičku. Slzy Margarety, nyní plné vděčnosti, stékaly, když si uvědomila, že někteří lidé stále mají soucit.
Během Margaretina odpočinku si soucitný teenager tiše zabral uvolněné místo – přímo vedle krutého muže. Muž, který se původně chlubil, že „řvoucí dítě je pryč“, ztuhl, když se otočil a uviděl svého nového souseda: teenagery syna svého šéfa. Chlapec ho klidně konfrontoval a vysvětlil, že všechno slyšel a viděl, a že jeho rodiče ho naučili, že „způsob, jakým se chováš k lidem, když si myslíš, že se nikdo důležitý nedívá, vypovídá vše o tvém charakteru.“ Zbytek letu byl pro zaměstnance mučivý – seděl ztuhlý v naprostém tichu. Po přistání chlapec vyprávěl celou historii svému otci, který svého zaměstnance okamžitě a veřejně na letištním terminálu konfrontoval.
Šéf řekl svému zaměstnanci, že člověk, který dokáže tak úmyslně ubližovat bojující babičce a nevinnému miminku, nemá v jeho firmě místo, protože to poškozuje hodnoty společnosti. Brzy poté muž přišel o práci. Pro Margaret byla celá zkušenost zásadním obratem. Krutost muže ji téměř zlomila a nechala ji cítit se neviditelnou a maličkou. Neočekávaná laskavost teenagera a jeho rodičů ji však pozvedla a připomněla jí, že ne všichni odvracejí pohled před utrpením. Margaret opustila letadlo s obnoveným pocitem sebeúcty, s vědomím, že její malá vnučka alespoň jednu osobu měla, která nikdy neodejde, a že obyčejný soucit má vždy trvalý dopad.