Když mi bylo devatenáct, čekala jsem dítě.
Můj otec se na mě podíval, jako bych byla vzduch, a řekl:
— Své lůžko sis ušila sama. Teď do něj lež.
Pak zabouchl dveře.
Listopadový vzduch řezal plíce a dech se proměňoval v bílé konfety.
Měla jsem batoh, kabát, který se nepřipínal, a malé životíčko, které ve mně mrskalo.
Skrze kuchyňské okno jsem viděla matku plakat, ale nepřišla ven.
Můj bratr si založil ruce a usmíval se, jako by něco vyhrál.
Odjet znamená přežít
Slezla jsem z verandu, aniž bych se ohlédla.
V našem malém městě na Středozápadě mělo slovo větší váhu než cokoli jiného.
Můj otec byl diakon v kostele – jeho podání ruky bylo jako kázání.
Nosil nedělní oblek jako zbroj a citoval Písmo jako zákon.
Ale když „problém“ vstoupil do našeho domu, jeho pravidla se proměnila ve zbraně.
Brzy jsem pochopila: krásná slova mohou být prázdná, pokud mají sloužit tomu, aby tě vyhodila na ulici.
Práce, teplo a levné deky
Přežít znamenalo pracovat ve dvou směnách.
V noci jsem čistila kanceláře, přes den myla špinavé nádobí v bistru.
Pronajala jsem si starý podkrovní pokoj, kde kohoutek kapala do mísy a radiátor sténal hlasitěji, než hřál.
Spala jsem pod second-handovými dekami a zahřívala své dítě vlastním tělem.
Každý záškub v bříšku byl slib. To už nebyl jen můj život. Byl to náš život.
Termoska a pár slov
Jedno mrazivé předvánoční večer se pokazilo půjčené auto.
Seděla jsem na zastávce a plakala, když si vedle mě sedla asi šedesátiletá žena.
Podala mi horkou termosku a řekla:
— Dítě, Bůh neplýtvá bolestí.
Tato slova jsem vložila do kapsy jako štít.
Když dokážeš proměnit bolest, možná dokážeš proměnit i stud v palivo.
Najít cestu ven
Zakroužkovala jsem večerní kurzy v katalogu vysoké školy a žádala o stipendia a půjčky.
Vstoupila jsem do programu rezervních důstojníků – struktura připomínala žebřík.
Říkala jsem si: Plánuj. Následuj plán. Vydrž.
Emilyin první den
Moje dcera – Emily – se narodila v malém nemocničním pokoji.
Náramek ještě pálil na zápěstí, když jsem ji vložila do levného kočárku a šla k sousedce, která se o ni starala během mých snídaní.
Ráno vonělo spálenou kávou a dětským pudrem.
Studium pálilo jako neon.
Veřejná vystoupení mi běhala mráz po zádech.
Za úsvitu nás program důstojníků srovnával do řady a učil nás jít dál, i když jsme byli unavení.
Lidé, kteří zvedají
V bistru mi seržant Walt, veterán dělostřelectva, podal složené lístky –
cvičení, rady proti puchýřům, jak správně zavázat boty.
Každou ženu oslovoval „paní“ a ten respekt se mi vryl do paměti.
Ruth Silverhair nosila zapékané pokrmy, aniž by položila jedinou otázku.
Naučila mě zvednout bradu, aniž bych vyvolala lítost.
Malý kostel mezi prádelnou a zastavárnou se stal místem, kde voněla káva a naděje.
Účty, nit a malé triky
Peníze byly těsné.
Když přišel účet za plyn s červeným razítkem, darovala jsem dvakrát plazmu, aby mi nevypnuli elektřinu.
Kuře mi vydrželo na tři večeře.
Knoflíky jsem přišívala zubní nití.
V noci jsem četla o vytrvalosti a dělala si poznámky.
V knihovně, kde kopírka spolykala mince, jsem psala esej do programu důstojníků a poslala jej se třesoucíma se rukama.
Dopis, který změnil krok
Dopis o přijetí přišel pozdě na jaře.
Přimáčkla jsem ho k hrudi a tiše plakala, jako když se čára stane ulicí.
Tréninky mě pohltily a poskládaly znovu.
Učila jsem se počítat kroky, držet kurz,
dělat postel tak, aby rohy stínily tmu.
Instruktoři křičeli – já se opravila a šla dál.
Cena a deník
Promeškala jsem Emilyiny první kroky, protože jsem byla na výcviku.
Týden školky se ztratil kvůli podpisům, které jsem napravila omluvami a polévkou.
Někdy se ve snu zablesklo světlo na verandě.
Někdy přišel klid jako příliv.
Hvězdy na ramenou, Emily po boku
Když jsem byla jmenována důstojnicí, uniforma ležela na mých ramenou jako slib,
a nové hvězdy na ramenou krátce vyznačovaly rovnice života.
Emily tleskala ve svých second-hand šatech.
Poslala jsem fotku matce: Jsme v bezpečí. Dokázaly jsme to.
Otcovi jsem nic neposlala. Pýcha stále bolela.