Vypravěčem je 31letý Caleb, kterého vychovával jeho dědeček Arthur poté, co mu zemřeli rodiče, když mu bylo sedm let. Arthur, zavalitý muž staré školy, se stal středobodem Calebova světa. Učil ho životní moudrosti při zahradničení a vyprávěl rodinné příběhy na verandě jejich malého domku. Byla to „zlatá léta“, plná jistoty a lásky. Tato jistota však začala mizet, když Calebovi bylo 17 let. Stále více se styděl za jejich prostý život, za Arthurův starý náklaďák a za zastaralý dům, a začal se dědečkovi odtahovat. Tento stud vyústil v to, že požádal Arthura, aby ho vysadil blok od školy, a nakonec se rozhodl utéct od svých kořenů, když odcházel na vysokou školu.
Když byl pryč, Caleb byl pohlcen snahou vybudovat si „úspěšný dospělý život“, což znamenalo, že práci a moderní nároky kladl nad svou minulost. Tento nový směr vedl k jedenácti po sobě jdoucím rokům, kdy odmítal každoroční pozvánky na narozeniny dědečka Arthura 6. června. Každý rok Arthur volal nebo posílal zprávy s jednoduchou pozvánkou a s příslibem Calebova oblíbeného pečeného hrnce, přičemž jeho zprávy zněly stále unaveněji a rezignovaně. Caleb odpovídal propracovanými výmluvami – zkoušky, pracovní termíny, přítelkyně – ignoroval neustálé, tíživé pocity viny a přesvědčoval se, že vynechání jednoho narozeninového dne není velká věc, protože je zaneprázdněn budováním své kariéry.
Před několika měsíci však dorazila obvyklá pozvánka na 6. června pozdě, a Calebovu úlevu rychle vystřídala panika. Obával se, že Arthur je nemocný nebo – ještě hůře – že ho definitivně ztratil. Neschopen déle snášet ticho, vyrazil Caleb koncem července dvě hodiny zpět do svého rodného města, aniž by předtím zavolal. Když projížděl poslední zatáčkou, ztuhlo mu srdce při pohledu na zdevastovaný rodinný dům: bílá fasáda byla černá od kouře, okna rozbitá a část střechy se zřítila. Tato zkáza ho přinutila zastavit, a hned mu bylo jasné, že to není noční můra, ale děsivá realita.
V panice volal po dědečkovi uprostřed spáleniště, dokud se neobjevila paní Harlowová, sousedka Arthura, a rychle ho ujistila, že dědeček žije. Vysvětlila, že tři měsíce předtím téměř zemřel při elektrickém požáru a skončil v nemocnici s těžkými popáleninami. Calebovu mysli došlo, když paní Harlowová odhalila, že nemocnice se jej několikrát snažila kontaktovat na čísle, které Arthur uvedl jako nouzový kontakt. Caleb si uvědomil, že ty neznámé čísla, která opakovaně ignoroval a nechával je přejít na záznamník, byla volání, která ho informovala, že jeho dědeček bojuje o život. Paní Harlowová přidala poslední drtivou informaci: Arthur nikdy nepřestal ptát, jestli jeho vnuk přijde na návštěvu.
Než šli do nemocnice, ukázala paní Harlowová Calebovi, že Arthur i přes zkázu požádal hasiče, aby zachránili jeho malou pamětní krabičku. Vedle starých rodinných fotografií našel Caleb každou jednotlivou obecnou narozeninovou kartu, kterou kdy poslal, což potvrzovalo dědečkovu bezpodmínečnou lásku. V nemocnici, když viděl svého dědečka křehkého, ale plného radosti, Caleb se zhroutil a omlouval se za své opomenutí. Arthur však jen nabídnul odpuštění: „Teď jsi tady. To je všechno, na čem záleží.“ Caleb zůstal u jeho lůžka týden a poslouchal drahocenné rodinné příběhy, které Arthur zaznamenal do deníku – příběhy, které by Caleb téměř nechal navždy zmizet. Teď se Arthur zotavuje poblíž, a Caleb ho navštěvuje každý víkend a aktivně znovu buduje jejich rodinnou historii. Už chápe, že lidé, kteří nás milují, nemohou čekat věčně, a měl obrovské štěstí, že si uvědomil hodnotu svého dědečka dřív, než bylo pozdě.