Vypravěčkou je Evelyn, čtyřiašedesátiletá babička, která se nečekaně stará o svého dnes osmiletého vnuka Bena poté, co její dcera a zeť rok předtím zahynuli při autonehodě. Ben se před čtyřmi lety dostal do jejich života prostřednictvím adopce a ukončil tak desetiletí trvající, srdcervoucí čekání Evelyniny dcery na dítě. Navzdory truchlení, fyzické únavě stáří a životu s omezeným příjmem jde Evelyn dál – prodává různé výrobky, plete, aby nějak vyšla, a zasvěcuje své dny tomu, aby Ben dostal všechnu lásku, o kterou přišel. Věří, že jejich pouto je „něčím hlubším“ než pouhou krevní příbuzností.
To, s čím se v životě potýká, se jasně ukázalo během krátkého výletu po Benově zubařské prohlídce. Evelyn vzala chlapce do elegantní kavárny, aby splnila slib a dopřála mu horkou čokoládu. Jejich klidná chvilka však skončila ve chvíli, kdy jeden z hostů začal neomaleně kritizovat Benovu přítomnost i chování. Napětí ještě vzrostlo, když k Evelyn přišla obsluha – servírka jménem Tina – a zdvořile, ale jednoznačně ji požádala, aby odešla, naznačujíc, že „sem takoví lidé nepatří“. Evelyn to ranilo i rozzlobilo, přesto byla připravena odejít, aby Bena uchránila dalšího trapasu. Vtom se ale chlapec zarazil a upřeně hleděl na něco za jejími zády.
Ben se díval přímo do tváře servírky – přesněji na malé hnědé znaménko pod jejím okem, které mělo stejný tvar, barvu i umístění jako to jeho. Evelyn ucítila, jak se jí prudce rozbušilo srdce – podezření i zvláštní poznání ji zasáhly zároveň. Když Tina vyšla ven, aby se jim omluvila, nenechala si babička uniknout příležitost a jemně poznamenala podobnost jejich znamének. Tina, viditelně otřesená a zjevně zatížená tajemstvím, se najednou zeptala na zásadní, přesně mířenou otázku: Je Ben jejím biologickým vnukem?
Evelyn potvrdila, že chlapec byl adoptován a že jeho adoptivní rodiče už nežijí. Tina se pod tíhou emocí zlomila – a tím potvrdila i Evelyniny obavy. Přiznala, že je Benovou biologickou matkou. V den jeho narození, 11. září, mu bylo sotva pár hodin, když ho jako devatenáctiletá dala k adopci – neměla peníze ani podporu. Okamžitě toho litovala. V následujících dvou letech se však Tina stala stálou, něžnou součástí Benova života – začalo to týdenními setkáními v kavárně a postupně pokračovalo návštěvami u nich doma, drobnými dárky a zaplňováním místa v Benově srdci, které zůstalo po smrti jeho adoptivních rodičů prázdné.
Nakonec, když se Ben zeptal, jestli je Tina jeho „skutečná máma“, a mezi nimi už bylo cítit hluboké a upřímné pouto, rozhodly se Evelyn i Tina – se slzami v očích – říct mu pravdu. Chlapcova reakce nebyla plná šoku, ale spíš úlevy. Potichu, šťastně řekl: „Já to věděl.“
Jejich smíření vyvrcholilo silným okamžikem v té samé kavárně, když se Ben rozběhl k Tině, objal ji a zašeptal: „Ahoj, mami.“ Ačkoli Evelyn stále bolí ztráta její dcery, nachází klid v tom, že Ben má konečně všechnu lásku světa – a přijímá novou, složitou rodinu, kterou spojila laskavost, osud a nezlomné mateřské pouto.