Po hurikánu Otis, kdy ležel Acapulco zničený kategorií 5 bouře, se do chaosu vrhlo nespočet záchranářů – ale nikdo nečekal, že se symbolem naděje stane 33letá policistka a matka dvou dětí, Arizbeth Dionisio Ambrosio.
Spolu s jednotkou záchranářů „Zorros“ odklízela trosky a hledala přeživší, když zaslechla zoufalý, pronikavý křik. K ní běžela mladá matka, třásla se a plakala. Její čtyřměsíční dítě dva dny nejedlo. Žádné obchody, žádné mléko, žádná pomoc – všude jen zkáza. Dítě bylo ochablé, vyhladovělé a plakalo hladem.
Arizbeth nezaváhala. Sama kojící matka okamžitě rozpoznala naléhavost situace. Zvedla dítě do náruče a začala ho tam, mezi troskami, kojit. Za pár sekund přestalo plakat, přisálo se a pila, jako by mu šlo o život – protože šlo. Matka se rozplakala, šeptala „děkuji“ znovu a znovu. V té chvíli zkázy se Arizbethin čin stal malým zázrakem: připomínkou, že lidskost přežívá i tehdy, když všechno ostatní padá.
O několik dní později byla Arizbeth povolána na policejní velitelství, kde jí osobně poděkoval Pablo Vázquez Camacho. Její soucit dojal celou zemi. Byla povýšena z policía primera na suboficial, což ji postavilo na cestu k vedení – uznání ne za hodnost, ale za srdce. Arizbeth se nikdy nezeptala na jméno dítěte. Nemusela. „Když někdo trpí, nepřemýšlíš – pomáháš,“ řekla. Ve městě zmítaném katastrofou se instinkt jedné ženy chránit dítě stal majákem odvahy a laskavosti.
Protože nakonec praví hrdinové nejsou definováni uniformami ani tituly – jsou definováni svou lidskostí ve chvílích, kdy záleží nejvíce.