Nikdy by mě nenapadlo, že můj život se obrátí tak náhle a nečekaně. Jmenuji se Jennifer, je mi 43 let, a posledních pět let po rozvodu bylo nekonečným bojem. Můj exmanžel Derek odešel a nechal mě s naším synem Joshem, sotva jsme se dokázali uživit. Josh, dnes šestnáctiletý, byl vždy celý můj svět, a v jeho očích stále žila tichá naděje, že se jeho otec vrátí, i když si Derek vybral někoho polovičního věku. Tato naděje mi každý den lámala srdce, ale nikdy nezhasla.
Všechno se změnilo jednoho obyčejného úterý. Zrovna jsem skládala prádlo, když mě Josh zavolal naléhavě – jeho hlas měl neobvyklý tón. Když jsem vešla do jeho pokoje, zůstala jsem jako přimražená. Držel v náručí dvě maličká novorozeňata zabalená do nemocničních dek – dvojčata, chlapce a dívku. „Nemohla jsem je nechat,“ zašeptal a vysvětlil, že viděl, jak Derek po porodu nechal Sylvii, svou přítelkyni, napospas. Byla vážně nemocná, sama a neschopná se o děti postarat. Přes svůj mladý věk je Josh vzal do náruče, rozhodnutý je ochránit.
Byla jsem bez slov a vyděšená z náhlé odpovědnosti, která na nás dopadla. Sylvia ležela v nemocnici slabá a bledá, připojená na infuze, prosíc, aby se někdo postaral o její děti. Derek, když byl kontaktován, odmítl zasáhnout, nazval dvojčata chladně „chybou“ a odešel. Té noci jsme děti přivezli domů pod dočasnou péčí. Josh, sotva víc než dítě sám, se okamžitě věnoval jejich péči, připravoval postýlky, krmil a uklidňoval je bez oddechu, zatímco jeho školní povinnosti a společenský život trpěly.
Život se rychle změnil v vír nočních krmení, návštěv nemocnice a neustálého bdění. O několik týdnů později byla u Lily, jednoho z dvojčat, diagnostikována vážná vrozená srdeční vada. Operace zhltla téměř všechny naše úspory, ale odmítali jsme se vzdát. Josh stál po jejím boku každou hodinu, šeptal jí povzbuzující slova, zatímco já balancovala mezi prací a péčí o Masona, druhého dvojčátko. Smrt Sylvie zanechala Joshe a mě jako trvalé opatrovníky, a její poslední slova byla připomínkou významu rodiny a hluboké důvěry, kterou nám svěřila
Už je to rok od toho mimořádného dne a náš malý byt je plný chaosu, smíchu a lásky. Josh, dnes sedmnáctiletý, vyrostl způsobem, který přesahuje jeho věk, obětoval velkou část svého dospívání pro své sourozence. Přesto trvá na tom, že nejsou oběťmi – jsou jeho rodinou. Když ho vidím spát mezi postýlkami, Mason drží jeho prst, Lila se směje jeho vtípkům, uvědomuji si, že Josh tím, že zachránil tato miminka, zachránil nás všechny. Navzdory únavě a nejistotě jsme rodina, svázaná láskou, vytrvalostí a odvahou skočit do akce, když už nikdo jiný není.