Amelia si vždycky myslela, že teplo domova je vidět už z chodníku. Každý prosinec proměňovala se svými třemi dětmi jejich malý žlutý bungalov v „vánoční pohlednici“ – plnou ručně vázaných girland, třpytivých světel a vlastnoručně vyrobených ozdob. Po smrti manžela Matta se pokračování v této tradici stalo způsobem, jak udržet dům i srdce živé navzdory smutku.
Jednoho rána vyšla ven a zůstala stát v němém šoku. Světla byla strhaná, dekorace zničené a nafukovací Santa rozříznutý a napůl zahrabaný ve sněhu. Dřevěný sob ležel rozlomený, girlandy pohozené jako odpad. Mezi troskami si všimla malého stříbrného přívěsku ve tvaru srdce – poznala ho okamžitě. Patřil její sestře Jillian. To, co se stalo, nebyla náhoda.
Když Amelia Jillian konfrontovala, vyšla najevo pravda. Jillian se cítila neviditelná, celý život ve stínu Ameliina tepla a hlučné laskavosti. Věřila, že když dekorace zničí, lidé si konečně všimnou její bolesti a dají jí najevo lásku, po které tolik toužila. Rozhovor byl bolestný, otevřený a zároveň něžný – obě sestry se dotkly starých ran a dětských srovnávání, která se nikdy úplně nezahojila.
Místo aby nechala vztek růst, zvolila Amelia soucit. Ten večer potichu, s pomocí dětí, ozdobila Jillianinu verandu světýlky, girlandami a vlastnoručně vyrobenými ozdobami. Nešlo o dokonalost – šlo o teplo, blízkost a lásku. Když Jillian na Štědrý den dekorace uviděla, stud a hořkost vystřídala úleva a vděčnost.
Amelia si tehdy uvědomila, že skutečný vánoční zázrak nespočívá v ozdobách ani v dárcích. Je v tom, že dokážeme vidět břemena druhých a přesto si zvolit lásku. Toho rána, mezi hrajícími si dětmi, příjezdem rodičů a Jillianiným změkčeným srdcem, se lesk Vánoc neodrážel jen od domu – byl v nich všech.