Uprostřed dne, na nejrušnější ulici města, se obyvatelé setkali s pohledem, na který nikdy nezapomenou. Sedmdesátiletá důchodkyně klidně vedla svého domácího mazlíčka na vodítku. Ale nebyl to pes ani kočka – byla to obrovská krajta, která se pomalu plazila po asfaltu. Lidé kolem utíkali v panice, zatímco někteří začali tento neuvěřitelný okamžik natáčet na své telefony.
Krátce nato dorazila policie a zastavila ženu kvůli zajištění bezpečnosti veřejnosti. Všichni očekávali, že dostane pokutu nebo že jí zvíře vezmou, ale její vysvětlení obrátilo celou situaci naruby. Důchodkyně řekla, že tato krajta pro ni není jen zvíře – je to její jediný kotvič, která jí zůstala po manželovi, kterého před lety ztratila.
Podle jejího vyprávění se had objevil v jejím životě, když byl ještě malým mládětem. Po smrti manžela se žena ponořila do hluboké samoty a deprese, ale starost o tuto živou bytost jí dodala smysl života. Had byl jejím věrným společníkem, který ji každé ráno přiměl vstát z postele a žít dál. Toto odhalení alespoň na okamžik prolomilo předsudky vyděšeného davu a policistů.
Policie se ocitla v právním a etickém dilematu. Na jedné straně exotické zvíře, které může představovat potenciální nebezpečí na veřejném prostranství, na druhé straně stará žena, která nikoho neohrožuje a svého mazlíčka má pod kontrolou. Někteří kolemjdoucí podporovali ženu s tím, že neřízený pes může být mnohem nebezpečnější než had.
Nakonec úřady ženu slovně upozornily, aby byla ve frekventovaných oblastech opatrnější. Tento příběh znovu otevřel otázky o hranicích pojmu „domácí mazlíček“ a o tom, jak samota může vést lidi k neobvyklým útěchám. Žena a její věrný společník se vydali domů mezi zvědavými pohledy, zanechávajíce za sebou otázky, na které není snadné odpovědět