Když mladá dívka pohlédla do zrcadla, vždy zahlédla známou, ale přesto cizí tvář: prameny vlasů padající na polštář, chomáče zůstávající každé ráno na kartáči – všechno se proměnilo v mučení. Byla unavená nejen z boje s nemocí, ale i z neúprosného zrcadlového připomínání. Nakonec se zhluboka nadechla a šeptem si řekla: „Dost, musím to přijmout, abych přežila.“
Oblekla si svůj nejoblíbenější svetr a vydala se do čtvrti, kde už roky chodila ke kadeřníkovi – mužům s tetováním a tvrdým zevnějškem. Když vešla, kadeřníci hned poznali, že něco není v pořádku. Posadila se do křesla, objala si ruce kolem těla a hlasem, který se chvěl, promluvila: „Chlapci, chemoterapie mi ničí vlasy. Už to nevydržím. Prosím, všechno ostříhejte.“
V kadeřnictví zavládlo ticho. Obří muži, kteří vždycky vtipkovali, zůstali bez řeči. Její blízký přítel, kadeřník, tiše zapnul strojek. Když první prameny spadly na zem, srdce dívky se sevřelo. Studený vzduch hladil její holou pokožku a slzy proudily. Zakryla si obličej rukama a vzlykala: „Bože, vlasy, které jsem pěstovala roky, mizí… Bolí to.“
A pak se stalo něco, co nikdy nezapomene. Její přítel kadeřník na okamžik strojek vypnul, položil jí ruku na rameno a řekl: „Na této cestě nejsi nikdy sama.“ Pak stroj znovu spustil – tentokrát ne na její vlasy, ale na své husté černé vlasy. Při jejím ohromeném pohledu si ostříhal vlastní vlasy dohola.
„Co to děláš? Proč?“ ptala se dívka mezi slzami. Kadeřník se usmál: „Pokud bojuješ ty, budu stát při tobě. Vlasy dorostou, ale přátelství a podpora jsou důležitější než cokoli jiného.“ V tu chvíli pocítila, že zoufalství ustupuje obrovské vděčnosti. Když se podívala do zrcadla, neviděla jen vlasy – viděla skutečnou krásu svého boje a uvědomila si, že v této bitvě není sama