V ten den se den, kdy rodina vstoupila do budovy policejní stanice, panovalo zde neobvyklé napětí. Matka i otec byli rozrušení, ale nejvíce pozornosti poutala jejich dvouletá dcerka. S očima plnými slz nesla na svých malých ramenou zdánlivě celý svět a v jejím pohledu byla hluboká, tichá tíseň. Otec přistoupil k policistovi s rozpaky a vysvětlil, že jeho dcera už několik dní neustále pláče a klid nenajde, dokud nepřizná svůj „zločin panu policistovi“.
Hluk na stanici náhle ustal, když se ozval jemný, roztřesený hlas malé holčičky. Náhodně přítomný četník si klekl na kolena, aby byl ve výšce dítěte, a jemně řekl: „Poslouchám tě, slečno, můžeš mi vše vyprávět.“ Holčička chvíli zkoumala policistovu uniformu a odznak a pak mezi vzlyky vyjevila svůj největší strach: „Spáchala jsem hrozný zločin… Pošlete mě do vězení?“
Policista se vážně, ale laskavě usmál: „Nejdřív mi musíš říct, co se stalo.“ Holčička už dál nevydržela a vykřikla své přiznání: „Uhodila jsem svého brášku do nohy… a hodně silně! Teď tam má fialovou modřinu. Můj bratr zemře a všechno je moje vina! Prosím, neposílejte mě do vězení!“
Tato nevinná zpověď způsobila, že se všichni přítomní policisté na okamžik zarazili, ale pak se jejich tváře rozzářily teplým úsměvem.
Policista jemně objal vyčerpanou holčičku a podíval se jí do očí: „Poslouchej, malá přítelkyně, nikdo neumírá kvůli modřině. Tvůj bratr se brzy uzdraví a bude úplně v pořádku. Ale už nikomu nesmíš ubližovat, rozumíš?“
Holčička nemohla uvěřit svým uším, otřela si oči a slíbila, že to už nikdy neudělá.
Tvář malé holčičky, která už několik dní nejedla a nespala, se konečně rozzářila klidem. Objala rodiče a odcházela ze stanice s pocitem lehkosti, zatímco za ní zůstávaly usměvavé tváře policistů. Ten den nikdo neskončil ve vězení, ale největší bouře v životě jednoho dítěte byla uhasena laskavostí jednoho policisty. Holčička se vrátila domů ne pro svobodu, ale s úlevou od svědomí.