Už jsem ani netušila, jaký je den v týdnu. Po porodu se čas rozpustil v únavě, probdělých nocích a nekonečných výčitkách. Ruce se mi třásly vyčerpáním, když jsem se snažila utišit novorozené dítě. Můj manžel už tři hodiny ležel na gauči s telefonem v ruce a bezstarostně si užíval. Nejenže mi nepomáhal – do tohoto života mě vehnal výhrůžkou: „Když mi neporodíš dítě, odejdu.“ A teď mu přišlo obtížné podat mi i sklenici vody, zatímco mě obviňoval z neschopnosti, kdykoli se večeře opozdila.
Tu noc dítě plakalo bez přestání. Hodiny jsem chodila sem a tam po pokoji, nohy jsem měla jako z olova. Točila se mi hlava, svět se kolem mě rozmazával. Když jsem se podívala na manžela sledujícího televizi, ani se na nás nepodíval a jen suše pronesl: „Už jsi ho měla dávno utišit.“ V tu chvíli moje tělo vypovědělo službu. V uších mi hučelo a s dítětem v náručí jsem se zhroutila na zem. Poslední, co jsem slyšela před ztrátou vědomí, nebyla starost, ale jeho rozzuřený hlas: „Hej! Co to děláš? Tady mi neumírej!“
Probrala jsem se v nemocnici. Manžel stál u postele, ale v obličeji měl opět ten nesnesitelný výraz. Bez pozdravu řekl: „Už se můžeš vrátit ke svým povinnostem? Mám hlad a tvůj syn pořád řve.“ Ne „náš“. Tvůj. Nezeptal se, jak mi je, ani co se stalo. Jen čekal, že vstanu a budu mu sloužit. Právě v tu chvíli ve mně praskla poslední struna trpělivosti a já se rozhodla – bez jediné pochybnosti.
Pomalu jsem se posadila, podívala se mu přímo do očí a klidně řekla: „Ne. Neudělám to.“ V jeho šokovaném tichu jsem pokračovala: „Podávám žádost o rozvod. Soud rozdělí odpovědnost. V určité dny v týdnu bude dítě výhradně s tebou – a tehdy se naučíš, co znamená noční přebalování a nekonečný pláč.“ Zbledl jako stěna a zůstal beze slov stát.
Řekla jsem mu, že nebude litovat jen toho, že o mě přijde, ale hlavně toho, že se ke mně celé měsíce choval jako k věci. „Já budu spát, odpočívat a znovu žít. Ty se přestaneš tvářit jako dekorace a začneš se učit být otcem,“ dodala jsem. Poprvé po dlouhé době jsem se zhluboka nadechla. Když jsem odcházela z nemocničního pokoje, nebyla jsem už obětí – byla jsem ženou, která vzala svůj život zpět do vlastních rukou.