Večerní temnota noci byla tak hustá, že když v 03:00 zaznělo hlášení o „podezřelé osobě“, zdálo se, že půjde jen o rutinní zásah. Volající tvrdil, že někdo pobíhá po ulicích téměř nahý a bosý, mumlá si pod vousy nesrozumitelné věci.
Když policista dorazil na místo, našel jen starou ženu sedící na opuštěné ulici v tenké noční košili, třesoucí se zimou. Tehdy pochopil vážnost situace – v jejích očích nebylo zmatení, ale čirý hrůza.
Policista k ní přistoupil pomalu a zeptal se na její jméno a bydliště. Žena jen zírala do tmy a zašeptala: „Tam nemohu… je to příliš špatné.“ Její nohy byly rudé a promrzlé od chodníku, ale myšlenka na návrat domů jí naháněla větší strach než mrazivá noc venku. Jak se policista snažil ženu uklidnit, její třesoucí se rty začaly odkrývat příběh lidského utrpení.
Vyprávěla, že před několika měsíci do jejího života vstoupil cizinec, který využil její samoty. Na první pohled nápomocný muž brzy proměnil její domov v vězení. Vzal jí telefon, zamkl ji v pokoji a systematicky ji nutil, aby mu převedla svůj majetek. Pro ni už nebyla osobou – byla jen věcí, jejíž vlastnictví měl muž získat. „Pro mě to už nebyl domov, byl to vězeňský cel,“ přiznala.
Tu noc, když muž usnul, žena pochopila, že je to její poslední šance. Bez váhání popadla první věc po ruce a udeřila muže, poté v panice vyběhla ven. Nepodařilo se jí vzít si boty ani kabát – jen utíkala, dokud nohy nedokázaly dál nést její tělo. „Raději zemřu venku, než abych se vrátila tam,“ zašeptala, a policistovi se při tom ježily vlasy na hlavě.
Okamžitě byla povolána záložní jednotka a sanitka. Už to nebyla jen „podezřelá stará žena“ – šlo o případ vniknutí, věznění a těžkého zneužívání. Policie při razii muže zadržela, zraněného a pokoušejícího se uprchnout. Starou ženu umístili do bezpečí; její noční můra skončila a mohla se znovu vrátit do života, který byl doma, ale přesto jí cizí.