Když stará žena z vesnice, Elara, od poloviny léta až do konce podzimu začala každý den lézt na střechu a zatloukat podivné, špičaté dřevěné kůly, sousedé začali pochybovat o její duševní rovnováze. Po smrti svého manžela se Elara stáhla do sebe a toto její zvláštní chování se stalo tématem šepotů v místní kavárně. Někteří si mysleli, že se bojí zlých duchů, jiní zase věřili, že se snaží svou střechu proměnit ve středověký hrad, a tajně se jí posmívali.
Elara však nikoho neposlouchala. Každý kůl pečlivě vybírala, sušila a ostřila pod správným úhlem. Když se jí někdo zeptal: „Proč to děláš?“ odpověděla jen: „To je moje ochrana, připravuji se na to, co přijde.“ Nikdo z těch slov nevyvodil žádný smysl – až do té zimy, kdy do oblasti dorazily nejtvrdší bouře, jaké kdo pamatuje.
V prosinci na vesnici padla taková sněhová vichřice a vítr, že stromy byly vyvráceny z kořenů a tašky na střechách létaly vzduchem jako papírové listy. Vesničané celou noc s hrůzou poslouchali skřípění svých střech, mnoho domů bouři nevydrželo a střechy se zřítily nebo byly těžce poškozeny. Když se však vítr utišil, objevil se pohled, který všechny ohromil.
Zatímco téměř všechny domy ve vesnici byly poškozené, Elary „podivná“ střecha stála neporušená. Ukázalo se, že ty špičaté kůly byly starodávnou technikou navrženou tak, aby rozptýlily sílu větru a směrovaly ho vzhůru. Kůly fungovaly jako štít proti bouři a chránily samotný dům.
Po bouři bylo jasné, jak moudrá Elara ve skutečnosti byla. Tato metoda byla zapomenutou obrannou technikou, kterou jí loni zemřelý manžel předal – používali ji starší generace v regionu. Vesničané si mysleli, že je šílená, ale ona ve skutečnosti chránila svůj domov a zachovala odkaz svého muže. Od té doby už nikdo Elary činy nezpochybňoval; pravá moudrost totiž někdy ostatním může připadat jako šílenství.