Každý den, jakmile se otevřela hranice, objevila se stará žena na svém starém kole. Šlapala vrzajícími pedály a v předním košíku pevně svázaný těžký pytel s pískem, vždy stejnou cestou. Na začátku ji strážci hranic přehlíželi, ale její podivný zvyk brzy vzbudil podezření – proč by stará dáma nosila každý den pytel písku?
Strážci pytel kontrolovali znovu a znovu. Vyprázdnili ho, prosejali a dokonce hledali tajné přihrádky, ale pokaždé našli jen obyčejný šedý písek. Když věc začala být vážná, vzorky poslali do laboratoře; výsledek byl vždy stejný: žádné zakázané látky, žádné drahé kovy, nic nelegálního. Žena trpělivě čekala a na otázky jen pokrčila rameny: „Potřebuji to, drahoušku.“
Roky plynuly, mladí strážci odcházeli do důchodu, ale stará žena stále přejížděla hranici se svým pytlem písku. Stala se jakousi součástí hranice; všichni si na ni zvykli a kontroly se staly rutinou. A pak jednoho dne nepřišla. Ani týden, ani měsíc o ní nebylo slyšet. Život na hranici pokračoval svým rytmem a tajemná stará žena pomalu mizela z paměti.
Po dlouhé době jeden z důchodců při procházce malým městem spatřil tu známou siluetu. Žena byla velmi stará a shrbená, ale stále tlačila své staré kolo. Muž k ní přistoupil, představil se a zeptal se té otázky, která ho už léta pálila: „Paní, už jsem v důchodu, a nikomu to neřeknu. Co jsi nosila v těch pytlích? Kontrolovali jsme všechno roky a nic jsme nenašli.“
Stará žena se lehce usmála a položila ruku na zrezivělá řídítka kola. „Kontrolovali jste všechno, drahoušku, kromě toho nejdůležitějšího,“ řekla klidně. Muž se tázavě zeptal: „A co že to bylo?“ Žena odpověděla: „Kola. Každý den jsem pašovala nové kolo.“ Bývalý strážce zůstal zaskočený, a pak se rozchechtal; někdy je tajemství neviditelné jen proto, že stojí přímo před námi.