Byli jsme manželé pět let a věděla jsem, že první manželka mého muže zemřela krátce před tím, než jsme se my potkali. Jeho bolest byla čerstvá, proto jsem se nikdy neptala na detaily – přesto ve mně vždy dřímalo podivné neklidné tušení. Cítila jsem, jako bych mu dlužila omluvu, protože jsem „zaujala její místo“. Proto jsem se rozhodla navštívit její hrob a položit kytici květin, abych se s ní tiše rozloučila.
Můj manžel proti tomu prudce protestoval. Kdykoli téma otevřela, rozzlobil se nebo rychle změnil téma. Ještě podivnější bylo, že sám nikdy na hřbitov nechodil. Když jsem se zeptala: „Nepostrádáš ji?“ nebo „Půjdeme spolu?“, odpovídal vyhýbavě. To tajemství se postupně měnilo v nesnesitelnou pochybnost, až jsem jednoho dne bez jeho vědomí, po práci, koupila kytici a vypravila se na rodinný hřbitov.
V tichu hřbitova jsem procházela mezi náhrobky nesoucí jeho příjmení, zkoumala každý kámen. Až když jsem dorazila na konkrétní místo, ztuhla jsem – květiny mi vypadly z rukou. Žádný hrob první manželky tu nebyl, žádné jméno, žádný symbol… jen prázdný kus země.
V tu chvíli mi krev v žilách ztuhla. Srdce mi divoce bušilo, a tak jsem se vrátila domů a tajně prohledala dokumenty. A objevila hrůznou pravdu: první manželka nežila. Můj muž po celá léta vedl dvojí život – v dvou různých městech s dvěma různými rodinami. Řekl mi, že jeho první žena zemřela, aby mě nenutil zpochybňovat jeho minulost. Druhá žena ani netušila o mém existenci; můj manžel oba životy ovládal dokonalou sítí lží.
Ten večer přišel domů s falešným úsměvem a snažil se mě obejmout. Ale já už nebyla ta naivní žena. Na hřbitově jsem nezanechala jen kytici – tam jsem pohřbila své manželství, svou důvěru a celý svět lží, který jsme spolu vybudovali. Sebrala jsem si věci a bez jediného slova odešla. Za sebou jsem nenechala hrob, ale pět let života postaveného na obrovské lž