V té ponuré říjnové noci zažívala vojenská nemocnice své nejrušnější hodiny. Chodby byly přeplněné zraněnými a mezi personál právě nastoupila nová sestra Anna, která se ve své příliš volné uniformě a s tichým, odtažitým pohledem rychle stala terčem posměchu. Osmiletá mezera v jejím spisu byla stručně vysvětlena jako „zdravotní a rodinné důvody“. Zkušení lékaři byli přesvědčeni, že tahle „nezkušená“ sestra z polikliniky bude mezi těžkými případy z fronty jen překážet, a nijak neskrývali svůj výsměch.
Do nemocnice byl s urgentním kódem přivezen kapitán speciálních jednotek v kritickém stavu. Na sále chirurgové diskutovali o tom, že jeho paži už nelze zachránit a je nutná okamžitá amputace. V tu chvíli Anna z kouta klidným, ale pevným hlasem promluvila: „Paži lze zachránit, musíme k cévám přistoupit z jiného úhlu.“ Lékaři její návrh přijali s hlasitým smíchem. „Tady není poliklinika, slečno. Hrdinské pohádky z televize si nechte pro sebe,“ odbyli ji a snažili se ji vyvést ven.
Právě tehdy se zraněný kapitán na okamžik probral z narkózy a pootevřel oči. Nepodíval se na profesory kolem sebe, ale přímo na Annu stojící stranou. Jeho pohled se náhle naplnil hlubokým respektem. S obrovskou bolestí a třesoucí se rukou si sáhl k čelu a zasalutoval jí vojenským pozdravem. Smích na sále okamžitě utichl — nikdo nechápal, proč by zkušený důstojník speciálních sil vzdával poctu téhle „obyčejné“ sestře, zatímco bojuje o život.
Kapitán sotva slyšitelným hlasem zašeptal: „Vy… pamatuji si vás. Tu noc na frontě… vy jste mi zachránila život.“ Lékaři si v šoku vyměnili pohledy a pravda vyšla rychle najevo: Anna byla ve skutečnosti legendární vojenská lékařka ze speciálních jednotek. Před osmi lety, během osudné operace, při níž padl její manžel i polovina jejího týmu, zmizela a rozhodla se skrýt svou identitu, aby mohla žít klidněji a uniknout pocitu viny.
Té noci Anna vstoupila mezi chirurgy a osobně vedla zákrok, který byl považován za nemožný — a kapitánovu paži zachránila. Lékařské autority, které ji ještě před chvílí podceňovaly, pocítily hlubokou hanbu, když zjistily, že tichá žena před nimi je vyznamenaná válečná hrdinka. Od toho dne se Anna rozhodla přestat utíkat, protože skuteční hrdinové nenosí své hodnosti jen na ramenou, ale v vděčných pohledech těch, jejichž životy zachránili.