Jmenuji se Anna a se svou nejlepší kamarádkou Lilou jsem vyrůstala v dětském domově. Nevybraly jsme si jedna druhou – spíš jsme spolu přežily. Slíbily jsme si, že si jednou vybudujeme rodinu, jakou jsme samy nikdy neměly. Když jsme v osmnácti musely domov opustit, nastěhovaly jsme se do malinkého bytu a živily se špatně placenými brigádami. Nebylo to snadné, ale bylo to naše.
O pár let později přišla Lila domů vyděšená a těhotná. Otec dítěte ji opustil. Neměla nikoho jiného než mě, a tak jsme se znovu podržely navzájem. Byla jsem s ní po celou dobu těhotenství a stála vedle ní i ve chvíli, kdy se narodila její dcera Miranda – drobná, dokonalá a od první vteřiny bezmezně milovaná.
Pět let jsme si společně budovaly život ve třech. Miranda mi říkala teto Anno, při filmových večerech mi usínala v náručí a náš domov naplňovala smíchem. A pak se během jednoho obyčejného rána všechno rozpadlo. Lila zahynula při autonehodě cestou do práce. Miranda měla teprve pět let – příliš malá na to, aby pochopila, proč se maminka už nikdy nevrátí. Když mi sociální pracovnice oznámila, že půjde do pěstounské péče, něco se ve mně zlomilo. Nedokázala jsem dopustit, aby vyrůstala tak jako my. Měsíce jsem bojovala s úřady, podstupovala prověrky a vyplňovala nekonečné formuláře, jen abych ji mohla adoptovat. Slíbila jsem jí – i sama sobě –, že ji nikdy neopustím.
Výchova Mirandy byla chaotická, vyčerpávající, ale zároveň nádherná. Její smutek přicházel ve vlnách a já se mateřství učila metodou pokus–omyl. Rostly jsme spolu. Jednoho dne mi začala říkat mami a pokaždé to znělo jako malý zázrak. Tleskala jsem jí na školních vystoupeních, utěšovala ji při prvních zlomených srdcích a sledovala, jak z ní vyrůstá silná, laskavá a sebevědomá mladá žena. Když jí bylo sedmnáct, věřila jsem, že to nejhorší máme za sebou. Že jsme v bezpečí.
Na její osmnácté narozeniny, když oslavy skončily, mě požádala, abychom si promluvily. Řekla mi, že má nyní přístup k penězům, které jí zanechala její biologická maminka – a pak mi klidně oznámila, že si mám sbalit věci. Srdce se mi v tu chvíli rozpadlo. Všechny mé staré obavy z opuštění se vrátily. Pak mi ale podala dopis. Vyjmenovala v něm každou oběť, kterou jsem pro ni během třinácti let přinesla, a vysvětlila, že právě proto musím odejít – protože pro nás naplánovala dvouměsíční cestu do Mexika a Brazílie. Chtěla mi to oplatit. Chtěla si vybrat mě, tak jako jsem si já každý den vybírala ji.
Tu cestu jsme skutečně podnikly. Procházely jsme se po tržištích, koupaly se ve skrytých cenotech, sledovaly východy slunce a do noci si povídaly o všem možném. Jednoho večera na pláži v Brazílii se mě zeptala, jestli si myslím, že by na nás její maminka byla pyšná. Bez zaváhání jsem odpověděla, že ano.
Dnes je mi čtyřicet a díky Mirandě jsem pochopila něco zásadního: rodina není o krvi ani o povinnosti. Je o tom, že si jeden druhého znovu a znovu vybíráme. Ty nejkrásnější rodiny se nerodí – ty se budují, kousek po kousku, jedním skutkem lásky za druhým.