Jmenuji se Anna a vyrostla jsem s mojí nejlepší kamarádkou Lilou v sirotčinci. Nevybraly jsme si jedna druhou, spíš jsme přežívaly společně a slíbily si, že si jednoho dne vybudujeme rodinu, kterou jsme nikdy neměly. Když nám bylo osmnáct a musely jsme opustit domov, sdílely jsme malý byteček a živily se špatně placenou prací, ale byl náš.
O pár let později přišla Lila domů úplně vyděšená a těhotná, opuštěná otcem dítěte. Neměla nikoho, a tak jsme se navzájem držely. Stála jsem při ní po celou dobu těhotenství a byla jsem u toho, když se narodila její dcera Miranda – maličká, dokonalá a od prvního okamžiku hluboce milovaná.
Pět let jsme společně budovaly náš život. Miranda mi říkala teta Anno, při filmových večerech se schoulila do mé náruče a náš domov se naplnil smíchem. Pak přišel obyčejný ráno, a všechno se rozbilo. Lila zemřela při autonehodě cestou do práce. Miranda měla jen pět let, příliš malá na to, aby pochopila, proč její matka nepřišla domů. Když mi úřad řekl, že by měla jít do pěstounské péče, něco se ve mně zlomilo. Nechtěla jsem ji nechat vyrůst tak, jako jsme my vyrůstaly. Probojovala jsem se měsíci žádostí a zkoušek, abych ji mohla adoptovat, a slíbila jsem jí – a sama sobě – že ji nikdy neopustím.
Výchova Mirandy byla chaotická, vyčerpávající a zároveň nádherná. Smutek přicházel vlnami a já se mateřství učila pokusem a omylem, ale rostly jsme spolu. Jednoho dne začala říkat maminko, a pokaždé to bylo jako zázrak. Jásala jsem na jejích školních představeních, utěšovala ji při prvních zklamáních a sledovala, jak se stává silnou, laskavou a sebevědomou dívkou. Když jí bylo sedmnáct, opravdu jsem si myslela, že nejtěžší máme za sebou a jsme v bezpečí.
Na její osmnácté narozeniny, po skončení oslavy, mě požádala o rozhovor. Řekla mi, že má nyní přístup k penězům, které jí zanechala biologická matka – a pak mi řekla, abych si sbalila věci. V ten moment mi srdce prasklo, všechny staré strachy z opuštění mě přemohly. Pak mi podala dopis. V něm vyjmenovala každou oběť, kterou jsem pro ni za třináct let přinesla, a vysvětlila, že právě proto musím odejít – protože pro nás naplánovala dvouměsíční cestu do Mexika a Brazílie. Chtěla mi něco vrátit, chtěla si vybrat mě, tak jako já jsem si každý den vybírala ji.
Tu cestu jsme podnikly spolu, procházely jsme trhy, koupaly se v ukrytých cenotech, sledovaly východy slunce a povídaly si do pozdních nocí. Jednoho večera na pláži v Brazílii se mě zeptala, jestli myslím, že by byla její matka na nás pyšná. Beze váhání jsem odpověděla ano. Teď mi je čtyřicet a naučila jsem se něco, co mi Miranda bezděčně ukázala: rodina nemá nic společného s povinností nebo krví. Je to o tom, že se pro sebe rozhodujete – znovu a znovu. Ty nejlepší rodiny se nerodí. Budují se, jeden čin lásky za druhým.