Mladá žena se vracela domů po dálnici uprostřed prudké sněhové vánice. Sníh bubnoval do předního skla jako neproniknutelná bílá stěna a cesta byla téměř neviditelná. Když se blížila k místu tragické nehody, kde před lety ztratila manžela a syna, zpomalila. Stejně jako pokaždé, když projížděla kolem kříže postaveného na památku jejích milovaných, odstavila auto na nebezpečný okraj silnice. Paprsky světlometů prořezávaly vánici a na bílém sněhu se objevila šokující jasně červená skvrna.
Když vystoupila a přiblížila se, spatřila na sněhu ležet nehybně samici vlka. Zvíře bylo vyčerpané a téměř promrzlé; vedle něj se třásly dvě malá mláďata, jako by prosila matku, aby se postavila na nohy. Rozum jí říkal okamžitě se vrátit do auta – i zraněný vlk byl stále nebezpečný. Ale svědomí převážilo a když se sklonila, aby zvířeti pomohla, všimla si něčeho, co jí vzalo dech.
Na sněhu se táhly kilometry přerušovaných stop. Samice vlka nešla – plazila se. S neuvěřitelným úsilím dorazila až k bodu, kde její syn vydal poslední dech, a tam se zastavila. Tato otřesná skutečnost rozvázala ženin kolena a ona zemdlela přímo na sníh. Zdálo se, jako by neviditelná síla šeptala vlkovi, že jen zde může najít pomoc.
Když žena přišla k sobě, cítila se, jako by ji Bůh tu noc poslal, aby zachránila tyto životy. Uvědomila si, že bolest z neschopnosti zachránit své nejbližší může nyní utišit tím, že pomůže těmto potřebným tvorům. Vyndala deky z kufru, pečlivě je ovinula kolem matky a mláďat a jedno po druhém je přenesla do auta, aby je odvezla k nejbližší veterinární klinice.
Po letech poprvé pocítila, že nekonečný žal v jejím srdci začíná ustupovat světlu naděje. Té noci nezachránila jen vlčí rodinu – začala zachraňovat i svou vlastní zraněnou duši. Tento zvláštní a významný osud jí ukázal, že život může znovu vyrůst i v těch nejtemnějších chvílích.