Náhodou jsem viděla, jak moje snacha vyhodila do koše dětskou deku, kterou jsem vlastnoručně upletla pro svého vnuka; okamžitě jsem ji vytáhla z popelnice a právě v tu chvíli jsem v tkanině ucítila něco tvrdého a skrytého.
Snachina zvláštní zuřivost při vyhazování deky byla znepokojivá – jako by nevyhazovala jen věc, ale chtěla zničit důkaz. Ta deka pro mě měla posvátný význam; byla posledním poutem lásky z minulosti, po ztrátě mého manžela a jediného syna. Nemohla jsem to nechat být, vytáhla jsem ji z koše a přinesla domů. Když jsem deku vyrovnávala, ucítila jsem uprostřed látky pravidelnou a tvrdou hmotu, která nemohla být náhoda.
Pečlivě jsem se podívala a všimla si, že někdo deku rozšíval, něco do ní vložil a perfektně ji zase přišil. Ruce se mi třásly, když jsem stehy rozplétala, a narazila jsem na studený, těžký kovový předmět. Byl to starý, opotřebovaný nůž. Temné skvrny na kovu vypadaly, jako by nikdy nemohly být očištěny. V tu chvíli se mi v mysli vybavil policejní protokol o smrti mého syna: „Pád ze schodů, nehoda.“ Když jsem se tehdy ptala na pořezané dlaně, bylo mi řečeno: „Snažil se držet zábradlí.“ Teď všechno do sebe zapadalo s děsivou jasností.
Někdo ten nůž vložil dovnitř vědomě – věděl, že já, držitelka této cenné ručně vyrobené deky, bych ho nikdy sama nepoužila. Vzpomněla jsem si na tu větu mé snachy ten večer: „Tvůj syn byl opilý, spadl.“ Přitom můj syn vůbec nepil. Teď jsem chápala hádku, kterou slyšeli sousedé, a tu zuřivost v její tváři, když vyhazovala deku. Nezbavovala se jen staré vlny – odstraňovala tajemství synovy smrti a možná i poslední důkaz.
Sedla jsem si na okraj postele a srdce mi bilo tak, že jsem měla pocit, že vyskočí z hrudi. Ten nůž sice nebyl přímou vražednou zbraní, ale byl tichým svědkem té velké rvačky nebo hrozby té noci. Snacha si myslela, že tím tajemství navždy zmizelo v koši, ale deka mi pravdu vrátila. Teď jsem věděla: můj syn nepadl jen tak – někdo mu pomohl spadnout.