Šedesát let manželství Rosemary a Henryho stálo na pevném základu neochvějné oddanosti, přesto na něj padl stín, když Henry stanovil přísné pravidlo: Rosemary nesměla nikdy vstoupit do jeho garáže. Po mnoho let toto pravidlo respektovala, domnívajíc se, že jde jen o jeho soukromé útočiště pro jazz a umění. Její zvědavost však dosáhla vrcholu, když si všimla, že Henryho chování se mění z romantické pozornosti na zvláštní, skoro až vyděšenou ostražitost. Jednoho odpoledne, když našla garážová vrata pootevřená, vstoupila dovnitř a objevila stěny pokryté stovkami portrétů sebe sama v každé fázi života – včetně znepokojujících „budoucích verzí“ s daty jako 2027 a 2032.
Tajemství portrétů se prohloubilo v srdcervoucí odhalení, když Rosemary sledovala Henryho do soukromé neurologické kliniky. Tam náhodou zaslechla konzultaci, která jí otřásla světem: Henry totiž pět let tajně spravoval její diagnózu časné Alzheimerovy choroby. Lékařské prognózy – předpovědi, kdy ztratí schopnost rozpoznávat tváře a kdy nastane výrazný kognitivní úpadek – přesně odpovídaly datům na Henryho „budoucích obrazech“. Henry využil své malby jako zoufalou formu „zastavení času“, aby uchoval podstatu ženy, kterou miloval, dřív než nemoc vymaže její identitu.
Když Rosemary Henryho konfrontovala, první bolest z jeho tajnůstkářství byla překryta ohromující tíhou jeho oddanosti. Přiznal, že všechny jejich úspory schoval a byl připraven prodat dům, aby financoval experimentální léčbu za 80 000 dolarů, která by jim mohla zajistit jen pár dalších let jasné mysli. Jeho obrazy nebyly znamením aféry ani posedlosti jinou ženou, ale mapou do budoucnosti; maloval ji tak, jak by mohla být, aby ji poznal, i kdyby se sama přestala poznávat. Sliboval, že pokud na něj zapomene, „bude si pamatovat dost i za nás oba“.
Povzbuzená pravdou se Rosemary rozhodla bojovat po Henryho boku místo toho, aby tiše podlehla nemoci. Začala přísnou lékařskou studii a vedla deník paměti, kde pečlivě zaznamenávala jména a vlastnosti svých dětí a vnoučat, aby odvrátila blížící se mlhu zapomnění. Trávila čas s Henrym v garáži a sledovala sedmnáctiletou dívku s barvou na nose a unavenou, ale zářící mladou matku. Na nejtemnějším obraze – tom s datem 2032 – přidala svou vzdorovitou zprávu: „Když zapomenu všechno ostatní, doufám, že si budu pamatovat, jak držel mou ruku.“
Cesta Rosemary je nyní závodem s časem, definovaným láskou, která překračuje tradiční hranice paměti. Ví, že její mysl může jednoho dne selhat, ale „paměť duše“ na jejich šedesátileté partnerství zůstává nezlomným kotvou. Pokračuje ve psaní deníku a zanechává pokyny svému budoucímu já, aby důvěřovalo muži, který je jejím srdcem už od střední školy, i kdyby se jeho jméno stalo záhadou. Pro Rosemary a Henryho večer jejich života neznamená temnotu zapomnění, ale stálé světlo lásky, která se odmítá pustit.